Psychická nepohoda, onemocnění a bolest

Představte si, že chcete své dítě naučit skákat šipku a na úvod mu řeknete, že se vám vůbec nelíbí, jak skáče, že nesnášíte jeho strach z vody a je vám odporná jeho lenost, se kterou se to stejně nikdy nenaučí. Jakou motivaci v něm asi vyvoláte?

Odmítání a potlačování navíc vede obvykle paradoxně k tomu, že se naše nechtěné vlastnosti projevují ve chvílích únavy s ještě větší razancí. Často pak s pocitem viny říkáme, že nevíme, co to do nás vjelo.

Jsme tou nejlepší verzí sebe samých i v tuto chvíli.

Je mnoho událostí a zážitků, které nás v životě ovlivnilo a formovalo. Trápení každého je jedinečné. Všichni máme jinou minulost, jiné geny, narodili jsme se do různých rodin. Velký vliv má samozřejmě i naše společnost a její dramaticky se zvyšující tempo a tlak na výkon. To vše je ve hře.

To, jak žijeme a jak zvládáme svůj život, je reálně to nejlepší, čeho jsme v daný moment schopni.

Je to ten nejlepší možný způsob, jak se přizpůsobujeme životním podmínkám. Můžeme se tak na sebe podívat jako na jedinečné umělecké dílo. Na aktuálně nejlepší možnou variantu nás samých. Na jedinečný způsob, jak jsme ve stávajících podmínkách přežili a adaptovali se.

To je radikální změna v uvažování. Nezačínáme z místa sebeodmítání, ale z místa sebepřijetí. To je ostatně ten nejlepší výchozí bod, odkud lze do změny v životě vykročit. Přijímáme se takoví, jací jsme, s našimi limity, chybami, nedostatky a přešlapy, ale také vlastnostmi, kterých si na sobě naopak ceníme. To je to místo, kde je dobré si položit otázku, kudy se vydat dál.

Přijetí a laskavost k sobě nejsou totéž co rezignace, stagnace či nalháváni si, že je vše dobré, ale výchozí bod, ze kterého se lépe dostanete z psychické nepohody nebo onemocnění.

Princip paradoxní teorie změny

Naše kultura v nás vybudovala přesvědčení, že se můžeme měnit podle předem stanoveného plánu. Věříme, že je možné ve svém nitru odstranit jen některé pocity, myšlenky a postoje, a vše ostatní nechat podle potřeby a podle libosti.

Princip paradoxní teorie změny naopak říká, že změna nastane jaksi sama, a to ve chvíli, kdy si dovolíme být plně sami sebou, při prozkoumávání toho, jak fungujeme a jak se vztahujeme ke světu a k sobě samým.

Změna přichází ve chvíli, když si dovolíme být tím, kým jsme, a nikoli když se snažíme být tím, kým nejsme.

Výchozím bodem principu paradoxní teorie změny je postoj hlubokého sebepřijetí, nikoli snaha napasovat se do šablon, o kterých si myslíme, že nám přinesou štěstí.

Vidíme se tak, jak jsme, bez posuzování, odmítání a znevažování se. S plnou vážností a otevřeností se na sebe díváme s úzkostí, strachem, studem, leností, nedůsledností či třeba nezodpovědností. Přijímáme všechny tyto své aspekty, rozvíjíme porozumění tomu, jak v našem životě vznikly, jakou mají v našem životě roli, před čím nás chrání a v čem nám pomáhají.

Rozvíjíme také důvěru v prostý fakt, že každá naše vlastnost má i svůj protipól, který máme v daný moment také k dispozici. Lenost v sobě vždy obsahuje pracovitost, nenávist má naproti vždy lásku, strach odvahu a úzkost bezpečí.

Tento postoj k sobě nám umožňuje zahájení vnitřního dialogu mezi našimi různorodými částmi. Rozdělení našeho vnitřního světa na dobré a špatné dialog vylučuje.

Cesta ke změně vede jen skrze integraci našich vnitřních protichůdných polarit do jednoho propojeného celku. Nejde odstranit jen jednu část. Často si to uvědomí lidé, kteří věřili, že je jedna plastická operace učiní šťastnými. Jsme složité celky a chirurgický přístup na naši mysl nefunguje.

Filozof Martin Buber napsal, že člověk si nemůže poručit, aby k někomu cítil lásku, může si však poručit, aby se k druhému choval laskavě. Tím druhým pro sebe můžeme být i my sami.

Autor: Ústav lékařské psychologie a psychosomatiky LF MU (zdroj: Národní zdravotní informační portál)