Paliativní medicína není jen o smrti, ale i o kvalitě života s pokročilým onemocněním
„Stojím tváří v tvář smrti, ale ještě jsem neskončil se životem,“ napsal proslulý britský neurolog Oliver Sacks (1933–2015), když byl konfrontován s diagnózou nádorového onemocnění s metastázami. „Naopak, intenzivněji žiji a v čase, který mi ještě zbývá, chci prohloubit svá přátelství a rozloučit se s těmi, které miluji, víc psát, cestovat, budu-li mít sílu, dosáhnout nového stupně pochopení a vhledu.“ Těžko by se hledalo výstižnější vyjádření cílů, které si klade paliativní medicína.
Zdroj: nzip.cz
„Smyslem každé lékařské intervence je nejen úspěšné vystoupení proti ohrožení života a proti smrti, ale také respekt k tomu, co si lidé přejí, a k limitům lidského života,“ stojí v úvodu dokumentu Spolkové lékařské komory Německa o péči na konci života z roku 2004.
Sacksova úvaha i postoj německých lékařů odrážejí fakt, že lidský život se v rozvinutých zemích v průběhu minulého století prudce změnil, a s ním se změnilo i to, proč lidé chodí k lékaři. Dříve bylo hlavním posláním medicíny pomáhat lidem překonat náhlé a dramatické zhoršení zdraví, nejčastěji v důsledku infekční nemoci nebo úrazu, a po znovudosažení zdraví je opět propustit. Dnes tvoří pacienti, kteří potřebují překlenout krizi a vyléčit, v rozvinutých zemích jen menšinu. Většina pacientů, které lékař v nemocnici nebo ordinaci vidí, jsou lidé, jejichž nemoc neodejde, je chronická, a z života pacienta už nikdy nezmizí. Vítězná medicína, jejímž dědictvím jsou i často používané obraty válečného jazyka jako „souboj s nemocí“, „vyhrát / prohrát bitvu s rakovinou“ nebo „vzdát boj“, musela znovu najít své místo ve světě, kde lidé stonají jinak a umírají jinak než v předchozích stoletích. Součástí tohoto nového údělu moderní medicíny je i přijetí faktu, že tam, kde byly vyčerpány možnosti vyléčení nemoci a návratu do plného zdraví, práce lékaře nekončí – jen se místo na vyléčení musí přeorientovat na dialog o kvalitě života s nemocí. Systematický rozvoj paliativní medicíny je součástí této proměny moderního zdravotnictví.
Žijeme déle, ale není to zadarmo
Lidský život se, jak známo, stále prodlužuje. Za posledních dvacet let se v ČR střední délka života zvýšila na asi 76 let života u mužů a asi na 82 let u žen. V praxi to znamená, že díky stále lepším životním podmínkám nás čeká - statisticky řečeno - život asi o pět až sedm let delší, než předchozí generaci.
Platíme za to ale vysokou daň. Za poslední půlstoletí se totiž nijak nezvýšil počet let života bez závažné nemoci. Ve zdraví prožijeme podle statistik 61 let, stejně jako dvě generace před námi. Jinými slovy, všechna ta léta, která dostáváme po šedesátce „navíc“ proti předchozím generacím, jsou životem s chronickou, nevyléčitelnou nemocí, která bude náš život v menší nebo větší míře omezovat a ohrožovat. Léta, o která se naše životy prodlužují, jsou roky života s cukrovkou, vysokým tlakem, astmatem, srdečním onemocněním, nebo nádorem. Každý z nás je nebo bude – statisticky pravděpodobně po šedesátých narozeninách – diagnostikován s nemocí, která ho bude už provázet po zbytek života.
Ve chvíli, kdy nemoc nelze vyléčit, nastupuje na scénu paliativní medicína s nabídkou společné debaty s pacientem o tom, co je pro něj v životě důležité, co ho naplňuje smyslem, v čem spočívá jeho kvalita, a jak tuto kvalitu v co nejvyšší míře zachovat. A protože člověk není jen soubor diagnóz, nezaměřuje se paliativní léčba pouze na klinickou stránku a medicínské řešení fyzických projevů nemoci.
Definice
Podle definice přijaté Světovou zdravotnickou organizací je paliativní péče „komplexní, aktivní a na kvalitu života orientovaná péče poskytovaná pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stadiu. Cílem paliativní péče je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým.“
Autor: Česká společnost paliativní medicíny (zdroj: nzip.cz)
