Mýty o záchranné službě

ZÁCHRANNÁ SLUŽBA MUSÍ BÝT NA MÍSTĚ DO 20 MINUT OD ZAVOLÁNÍ

Jde o jeden z nejoblíbenějších omylů. Zákon 374/2011 Sb. O zdravotnické záchranné službě definuje (volně „přeloženo“) pouze to, že síť stanovišť má být uspořádaná tak, aby bylo území pokryté do 20 minut jízdy. Jde samozřejmě o limitní čas a v drtivé většině událostí je záchranná služba na místě do 10 minut (což je čas běžný i v těch nejvyspělejších zemích světa). Obecně ale neexistuje žádná stoprocentní záruka (ani povinnost) pomoci do určitého časového limitu. Přestože záchranky se samozřejmě snaží čas reakce nijak neprotahovat, může se např. stát, že nejbližší posádka řeší jinou událost a na danou výzvu může reagovat až pak, případně musí být vyslána posádka ze vzdálenějšího stanoviště. Čas mezi zavoláním a příjezdem se pak pochopitelně prodlužuje.

Pro uklidnění je ale potřeba dodat, že (naštěstí) ve většině případů nemá případné prodloužení času dojezdu v řádu minut na osud pacienta žádný měřitelný dopad. Honba za krátkými dojezdy „za každou cenu“ představuje navíc závažné, a přitom zbytečné riziko pro bezpečnost silničního provozu, zvyšuje ekonomickou náročnost a v důsledku se do reálných výstupů systému promítá spíše negativně (zvyšuje se riziko nehod a z nich vyplývajících zdravotních následků, je potřeba více sanitek a více personálu, a tudíž zbývá méně peněz na ostatní zdravotní péči atd.).

Daleko důležitější než se snažit být za každou cenu všude co nejdříve, je řídit se heslem “vyslat SPRÁVNÉ zdroje ve SPRÁVNÝ čas na SPRÁVNÉ místo”. Jinými slovy – záchranná služba musí být připravena co nejrychleji reagovat na kritické situace, ale klidně i za tu cenu, že na méně naléhavé události bude reagovat s dalším časovým odstupem.

ZÁCHRANNÁ SLUŽBA OŠETŘUJE HLAVNĚ TĚŽKÉ ÚRAZY PO DOPRAVNÍCH NEHODÁCH

Opak je pravdou. Dopravní nehody – oproti obecně vžitým představám – představují ze statistického hlediska relativně řídkou příčinu úmrtí. Ročně zemře na následky nehod v ČR cca 600 lidí, ale např. počet náhlých úmrtí následkem ischemické choroby srdeční se v ČR odhaduje na 60-80.000 ročně. Tomu samozřejmě odpovídá i spektrum pacientů záchranných služeb. Asi 80 % pacientů záchranných služeb tvoří lidé nemocní – zpravidla staří a nemocní. Typickou diagnózou je zhoršení stavu při chronické ischemické chorobě srdce, dechové potíže při chronickém zánětu plic, cévní příhoda mozková… Skutečně život ohrožujících příhod je asi 10–15 procent ze všech zásahů záchranných služeb. A mimochodem ani mezi příčinami nejvážnějších úrazů nehrají prim dopravní nehody, ale pády z výšky – ať už náhodné (zpravidla jde o pracovní úrazy), anebo v sebevražedném úmyslu.

NEJÚČINNĚJŠÍ POMOC PŘINÁŠÍ ZÁCHRANÁŘSKÝ VRTULNÍK

Nasazení vrtulníku samo o sobě nepřináší pacientovi žádnou výhodu, spíše naopak. Hluk a vibrace ztěžují monitorování životních funkcí, stísněný prostor komplikuje provedení případných naléhavých výkonů, na palubě je zpravidla méně zdravotníků než v sanitce. Přesto existují situace, kdy ve nasazení vrtulníku pro pacienta vysoce přínosné – a to především tam, kde účinnou pomoc nebo dostatečně rychlý transport nelze zvládnou obvyklou pozemní cestou. Téměř nenahraditelný je tak vrtulník při zásazích v nepřístupném terénu, při nehodách na významných silničních tazích, kde se rychle vytvoří zácpa, případně v řídce obydleném území, kam to má záchranka extrémně daleko. Častěji, než v rychlosti dosažení místa zásahu spočívá význam použití vrtulníku v šetrném a přímém transportu na specializované pracoviště. To se týká zejména pacientů s těžkým úrazem, velkou popáleninou, úrazem míchy a velkých cév a některými dalšími závažnými onemocněními (např. onemocnění srdce a mozku), která vyžadují řešení ve specializovaných centrech.

NA CO ZJIŠŤUJÍ, KDE JSEM, VŽDYŤ TO DISPEČER MUSÍ VIDĚT NA OBRAZOVCE!

Přesně je možné lokalizovat pouze volání přicházející z pevné linky (a i to má svá úskalí). Drtivá většina tísňových volání však přichází z mobilních sítí a tam je zcela přesná lokalizace stále pouze v možnostech autorů sci-fi literatury. Zhruba se dá říct, že běžné tísňové volání (bez použití aplikace Záchranka) je možné ve městech lokalizovat s přesností stovek metrů až kilometrů, ve volné krajině s přesností kilometrů až desítek kilometrů. Výjimečně a speciálními postupy je někdy možné mobilní telefon zaměřit i výrazně přesněji, to je ale spíše výjimka, potvrzující výše uvedené pravidlo. Snažte se proto operátorce tísňové linky co nejlépe popsat místo, kde se nacházíte a nedivte se, že operátorka si místo třeba i několikrát ověří. Je lepší ztratit 30 sekund ověřením adresy, než 30 minut hledáním události ve špatné ulici. Neocenitelným pomocníkem v lokalizaci, zejména ve volném terénu, je proto aplikace Záchranka, která vaši polohu předá na dispečink záchranné služby s přesností v průměru do deseti metrů.

V KAŽDÉ SANITCE BY MĚL SEDĚT DOKTOR

Kdysi v začátcích záchranné služby to tak skutečně bylo – je ale potřeba dodat, že taková posádka byla zpravidla jedna jediná na okres a rozsah výjezdové činnosti byl o dva řády menší než dnes.

Od té doby se systém zdravotnictví zcela změnil a přítomnost lékaře v každé posádce je nejen finančně neúnosná, ale i odborně zbytečná. Záchranná služba zasahuje u daleko širšího spektra případů a ve většině z nich je jejím klíčovým úkolem bezpečně dopravit pacienta do nemocnice, kde je poskytnuta daleko komplexnější péče, než by bylo možné v terénu. Dominujícím prvkem systému tak jsou dnes sanitky s vysokoškolsky vzdělanými záchranáři, kteří jsou speciálně připraveni na zajištění bezpečného transportu a včasné rozpoznání a řešení případných náhlých komplikací. Lékaři jsou tak dnes vysíláni zejména k těm nejtěžším událostem, kde je nutné provést specializovaná léčebné výkony.

Jen na okraj se sluší poznamenat, že i tak je náš systém záchranné služby ve srovnání s realitou nejvyspělejších zemí světa velmi komfortní – o přítomnosti lékaře v záchranné službě alespoň u těch nejzávažnějších případů si mohou pacienti naprosté většiny zemí světa nechat jen zdát.

KDYŽ VOLÁM ZÁCHRANKU, PROSTĚ NADIKTUJI ADRESU A SANITKA PŘIJEDE. VŠECHNO OSTATNÍ JSOU ZBYTEČNÉ ŘEČI

Pokud voláte záchrannou službu, očekávejte, že Vám dispečer tísňové linky musí položit několik otázek. Nejhorší, co můžete v takové chvíli udělat, je místo odpovědi na položenou otázku rozpoutávat diskuze na téma „Na co potřebujete tohle vědět? Neptejte se a okamžitě přijeďte!”. Důvodem „vyptávání se“ je potřeba zjistit a ověřit místo zásahu (řada volajících se ve stresu splete) a také zjistit, jak na tom postižený je (kvůli poskytnutí instrukcí k první pomoci, ale také pro určení naléhavosti případu). V každém případě to, že dispečer záchranky hovoří s postiženým, neznamená, že sanitka ještě nevyjela. Moderní dispečerské systémy umožňují předání výzvy posádce sanitky elektronickou formou, aniž by bylo nutné hovor přerušit. Sanitka je tedy na cestě zpravidla okamžitě poté, kdy je známo, kam má jet.

ZKUSÍM POČKAT, ZDA TO NEPŘEJDE SAMO, NEBUDU OBTĚŽOVAT ZÁCHRANÁŘE, MAJÍ TOHO I TAK DOST

Nedbejte na nářky některých záchranářů a nikdy se nebojte volat záchrannou službu, pokud si nejste jisti, že se neděje nic vážného. Neodkládejte volání u žádné náhlé, nečekané a vám neznámé změny zdravotního stavu – zejména ne při náhle vzniklém pocitu horšího dechu, náhle vzniklé bolesti, ochrnutí nebo pocitu brnění části těla. Kvalifikovaní operátoři a záchranáři jsou tady od toho, aby váš stav posoudili a navrhli vám nejlepší řešení. To navíc nemusí být nutně výjezd sanitky – velmi často se situace řeší radou nebo doporučením návštěvy vhodné ambulance. A pokud to nakonec přece jen vážné bude, čas, který je ztracený pozdním voláním, už žádná sebelepší pomoc zpátky nevrátí.

KDYŽ ZAVOLÁM ZÁCHRANKU NEOPRÁVNĚNĚ, DOSTANU POKUTU

Je nutné rozlišit dvě situace:

Pokud zavoláme na záchranku kvůli stavu, který se nakonec ukáže jako nezávažný, nic se neděje. Je lepší zavolat 3x zbytečně, než jednou čekat „až to přejde, abychom neobtěžovali záchranku“ a pak zjistit, že už je na záchranu života nebo zdraví pozdě. Ostatně – o vyslání sanitky, resp. o jiném, alternativním řešení nerozhoduje volající, ale operátor, a je také jeho odpovědnost, k jaké události sanitka vyjíždí.  Žádná pokuta nebo postih za takové volání nehrozí a pokud jí někdo vyhrožuje, jde o zavrženíhodné jednání porušující veškeré etické kodexy.

Zcela odlišná situace je úmyslné zneužití tísňové linky, ať už „jen“ obtěžujícím voláním, které nemá žádný obsah, nebo dokonce úmyslným uvedením lživých údajů či popisem smyšlené události, například ve snaze „pomstít“ se sousedovi přivoláním záchranky v časných ranních hodinách, touhou „vidět, jak vzlétá záchranářský vrtulník“ apod. Za takové jednání může být udělena pokuta ve výši až 150.000 Kč, může být vymáhána náhrada vzniklé škody, případně může jít dokonce o trestný čin.

Zdroj: ZÁCHRANNÁ SLUŽBA CZ