Vzpomínání na Květu Fialovou

Bylo vaše první setkání s Květou Fialovou z kategorie životních darů, kdy cizímu člověku pohlédneme do očí a hned víme – ano, my si budeme rozumět…

Nikdy bych si nedovolil paní Fialové jakkoliv nadbíhat, a tak i když naše první setkání bylo velmi silné a já jsem byl potěšený, že jsem mohl trávit čas v její blízkosti, myslel jsem si, že je jen ojedinělé. Potkali jsme se totiž u nás ve Slováckém divadle, kam jsem paní Fialovou a paní Konvalinkovou pozval na muzikál Adéla ještě nevečeřela. Pak obě dámy po představení odjely a po několika dnech mi paní Fialová zavolala, a tak začalo vznikat velmi hluboké a silné přátelství, které skončilo až odchodem paní Květy. Ale já sám z něj budu čerpat až do konce mých dnů.

Ač věkem velmi rozdílní, na jevišti SD jste byli dokonale sehranými partnery. Kolik představení jste spolu celkem absolvovali?

Počet představení neznám. Bylo jich, myslím, ke dvěma stovkám. Hráli jsme spolu ve třech inscenacích Slováckého divadla - v Haroldovi a Maude, v Oskarovi a růžové paní a v komedii Popel a pálenka. K tomu jsme za diváky jezdili i s vyprávěním o životě. Paní Fialová milovala publikum a nedala na ně dopustit. Celých devět let, kdy jsme se s paní Květou přátelili, bylo mimořádných a paní Fialová je jedním z nejdůležitějších lidí v mém životě. Ani jeden den jsem se nenudil.

Utkvělo vám v paměti některé z nich nějakou mimořádnou situací?

Jsou jich desítky. Když měla paní Fialová 85. narozeniny, jako dárek jsem jí o našem přátelství napsal knihu Pod křídly andělů. V ní je mnoho našich společných historek popsáno. Třeba ta, jak paní Květa zastavila vlak, abych stihnul natáčení v Praze, nebo ta, kdy krmila holuby ve Španělsku, kde jsme spolu byli na dovolené a další a další. Po odchodu paní Fialové jsem napsal ještě jednu knihu, ta nese název Poslední deník Květy Fialové a je pro mě dodnes dojemným vzpomínáním na život paní Fialové. Sama si přála, aby se některé události z jejího života na veřejnost dostaly až po její smrti. Po dohodě s dcerou paní Fialové tak vlastně vznikla kronika plná vtipných příhod, ale i jejího bolavého odcházení.

Herečka se nikdy netajila tím, jak má Slovácké divadlo ráda, měla stejně vřelý vztah k Uherskému Hradišti?

Když paní Fialová přebírala Cenu Thálie za mimořádné ztvárnění postavy Maude, prohlásila na prknech Zlaté kapličky, že pro ni je její divadlo Národní to naše, Slovácké. A i když už jí to v závěru jejího života zdravotní stav nedovoloval, stále se o naše divadlo zajímala. Odešla v září 2017 a ještě v srpnu se ptala, jak se divákům líbí naše novinka, zajímalo ji, jak se mají mí herečtí kolegové a stále pozdravovala diváky. Stejně ale obdivovala celé Hradiště. Často jsme spolu chodili do parku u vlakového nádraží, kde měla oblíbený strom, ráda sedávala na náměstí a jen tak se dívala po lidech.

Kde tady ráda trávila chvíle odpočinku?

Těch míst byla celá řada. Udělali jsme si třeba výlet na Velehrad, nebo do zlínské zoo, kde měla svého lachtana Oskara. Někdy jsme ale seděli jen tak doma v pokoji, dali si kávu s mlékem, večer třeba skleničku sektu a povídali si o životě. Jindy jsme si vyšli do města sednout si do parku. Paní Fialová měla ráda přírodu, často si doma zapnula televizi se zvířátky a vypnula si u ní zvuk, prý ji ty řeči okolo rušily a při pohledu na ty krásné záběry zvířat opakovala: „Podívej, jaký je ten Pánbůh výtvarník. To by nikdo jiný nedokázal…”

Měla v Uherském Hradišti oblíbenou kavárnu, či vinný sklípek?

Neměla. Byla ráda všude, kde jí bylo dobře. Nerozlišovala, jestli je to luxusní restaurace, nebo obyčejná hospoda. Všude, kam přišla, se to rozzářilo. Byl jsem několikrát u toho, když ji zastavovali lidi na ulici a chtěli ji obejmout. Jednou jí jeden mladý muž řekl: Víte, paní Fialová, že jste jediná, kdo se tady na ulici jen tak usmívá?

A na závěr si dovolím mírně bulvární otázku? Byla Květa Fialová nadzemsky éterická i v běžném životě, nebo byla naopak praktickou, racionální ženou?

Vy asi vycházíte z toho, co jsem někde o paní Fialové říkal, že byla dámou s velmi silným pocitem odpovědnosti a často i racionálním uvažováním. Ano, je to tak. Paní Květa byla velmi charismatická, éterická a silná osobnost. Ale jak sama říkala, to by samo o sobě bylo v životě nepoužitelné. A pravděpodobně od jejího tatínka, který byl ruským legionářem, zdědila smysl pro řád, pro odpovědnost. Všechno to dohromady z ní dělalo výjimečnou bytost.

Za zaslání rozhovoru děkujeme autorce Aleně Kučerové