Mezinárodní den lidských práv v kontextu současného světa

Mezinárodní den lidských práv byl zaveden Organizací spojených národů (OSN) v roce 1950 na počest přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Valným shromážděním OSN v roce 1948. Tato deklarace stanovuje základní lidská práva a svobody, jež by měly být respektovány bez ohledu na rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboženství, politické či jiné přesvědčení, národní nebo sociální původ, případně jiný status.

V průběhu více než sedmdesáti let dosáhlo mnoho zemí na poli lidských práv významných změn - od postupu v rovnosti pohlaví až po zlepšení práv menšin či ochrany práv dětí. Odvaha a úsilí těch, kteří bojovali a stále bojují za lidská práva, si jistě zaslouží uznání. Avšak, i přes tento úspěch není zdaleka hotovo. Násilí, diskriminace nebo chudoba stále mnohde přetrvávají.

Naši pozornost aktuálně přitahuje například válka na Ukrajině, ozbrojený konflikt mezi Izraelem a Palestinou, kde civilisté čelí nevyhnutelným rizikům a humanitární krizi, což vyžaduje okamžité mezinárodní úsilí na ochranu nejzranitelnějších členů společnosti. Zapomenout pak nesmíme na klimatickou spravedlnost, uprchlickou krizi, boj za rovnost pohlaví, odpovědnost firem či ochranu soukromí v souvislosti s novými technologiemi.

Ačkoli zmíněná témata vyžadují celosvětovou pozornost a vzájemnou spolupráci, což znamená, že by mezinárodní organizace měly spojit síly, aby ukončilo násilí a zajistilo, že lidská práva jsou respektována v souladu s mezinárodním právem, přispět svou troškou do mlýna může každý z nás. Třeba tím, že se bude zajímat o skutečné dění a nepodlehne desinformacím, podpoří organizace bránící lidská práva anebo se aktivně zapojí do veřejné diskuse, neboť každý hlas může mít významný dopad.

Na ochraně a respektu k lidským právům musíme pracovat všichni společně. Jedině tak dosáhneme spravedlivějšího a bezpečnějšího světa pro všechny.

Nejznámější bojovníci za lidská práva

Mahátma Gándhí (celým jménem Mohandas Karamchand Gandhi) jako jeden z největších politických a duchovních vůdců Indie a indického hnutí za nezávislost propagoval a praktikoval filosofii aktivního, ale nenásilného odporu satjágraha založeného na jogínském principu ahimsá. Indii dovedl k vyhlášení nezávislosti 15. srpna 1947.

Eleanor Roosveltová se hluboce zabývala otázkami lidských práv a sociální spravedlnosti, prosazovala stejná práva pro ženy a Afroameričany. V roce 1946 byla jmenována delegátkou Organizace spojených národů a jako vedoucí Komise pro lidská práva se podílela na formulování Všeobecné deklarace lidských práv.

César Chávez zasvětil svůj život tomu, aby získal uznání za práci zemědělských dělníků. Jako aktivista za občanská práva přinesl lepší podmínky pro zemědělské pracovníky, inspiroval je a přiměl, aby se stali součástí Národní asociace zemědělských pracovníků, z níž se později stal United Farm Workers. Chávez přinutil zaměstnavatele platit přiměřené mzdy a poskytovat další výhody.

Nelson Mandela aktivně pracoval na zrušení politiky apartheidu (označení pro rasistickou politiku uplatňovanou v Jihoafrické republice v letech 1948 – 1990) vládnoucí Národní strany a stal se silným symbolem tohoto odporu. Za své činy byl odsouzen na doživotí, avšak opakovaně odmítal využít svého politického postavení, aby získal svobodu. Propuštěn byl v únoru 1990. O čtyři roky později se stal prvním černošským prezidentem v Jihoafrické republice.

Martin Luther King, Jr., jeden z nejznámějších zastánců nenásilných sociálních změn ve dvacátém století s výjimečnými řečnickými schopnostmi, psal a organizoval nenásilné protesty a masové demonstrace, aby upozornil na rasovou diskriminaci a požadoval legislativu v oblasti občanských práv na ochranu práv Afroameričanů. Po necelých deseti letech jeho usilovného snažení, v roce 1964, přijal kongres zákon o občanských právech a King obdržel Nobelovu cenu za mír.

Desmond Tutu, jihoafrický anglikánský biskup a teolog, byl dalším jihoafrickým aktivistou v oblasti lidských. Podporoval ekonomický bojkot své země a neustále podporoval usmíření mezi různými frakcemi spojenými s apartheidem. Jeho cílem bylo vytvořit demokratickou a spravedlivou společnost bez rasových rozdílů včetně rovných občanských práv pro všechny, společného systému vzdělávání a ukončení nucené deportace. Za svou práci získal Nobelu cenu za mír.

Oscar Arias Sánchez, kostarický prezident, se zasloužil o nastolení míru ve Střední Americe odtržením regionu od studené války mezi USA a Sovětským svazem. Po  mnoha jednáních dosáhl toho, aby každá země omezila velikost svých armád, zajistila svobodu tisku a uspořádala svobodné a otevřené volby.  Nobelovu cenu za mír za nastolení míru obdržel v roce 1987.

Tändzin Gjamccho, 14. Dalajláma (duchovní vůdce Tibeťanů) je nejvýznamnějším představitelem školy Gelug (Cesta ctnostné řehole). Aktivně šíří buddhistické učení po celém světě usiluje o dodržování lidských práv Tibeťanů. Za své mírové aktivity obdržel v roce 1989 Nobelovu cenu míru.

Opomenout nesmíme ani české zástupce

Milada Horáková, právnička a politička, jež se mimo jiné  aktivně angažovala v  otázkách solidarity, a to především na poli sociální spravedlnosti, sociální péče a zabezpečení, byla členkou Československého červeného kříže a řady dalších sociálních spolků. Pro své aktivity byla zatčena, souzena  a odsouzena k trestu smrti. Nepomohly ani dopisy mnohých významných osobností (Albert Einstein, Jean-Paul Sartre, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová), které  se snažily u tehdejšího prezidenta Gottwalda získat milost.

Václav Havel, devátý československý a první český prezident, prosazoval zavedení demokratické společnosti a stal se jedním z prominentních disidentů, tedy kritiků tehdejšího normalizačního režimu. Vystupoval na obranu politických vězňů a byl jedním ze spoluzakladatelů a mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv s názvem Charta 77. Tyto aktivity mu vynesly celkem pět let věznění. Havel obdržel několik vyznamenání za své snahy o rovnost a mír; na Nobelovu cenu míru byl navržen hned také několikrát.