Zármutek a truchlení předcházející smrti blízkého člověka jako individuální lidská zkušenost

Jsou ztráty, které prožíváme viditelně, ostatní lidé z našeho okolí o nich vědí a mnohdy se k nám chovají ohleduplněji než obvykle, nabízejí pomoc a oporu. Děje se tak v tragických situacích, kdy umře manžel/manželka, dítě, vnuk či vnučka; nebo přijdeme o bydlení. Můžeme však bolestně prožívat i ztráty, o nichž lidé z našeho okolí nevědí (např. když zemře bývalý partner, s nímž jsme dlouhá léta nebyli v kontaktu); tuto ztrátu zlehčují (třeba v případě smrti domácího mazlíčka); nebo je pro ně nepochopitelná hloubka našeho smutku např. v případě ztráty šperku připomínajícího nám zesnulou maminku. Tady často pomoc ze strany našich blízkých postrádáme.

Podíváme se nyní blíže na vztahovou ztrátu, jejímž spouštěčem je blížící se smrt blízkého. Blížící se a následný skon druhého člověka patřícího do našeho sociálního okolí, náleží k největším krizím, jež nás mohou v životě postihnout. Přirozenou reakcí na jakoukoliv ztrátu je prožitek zármutku. Zármutek vyvolává truchlení, jako chování vyjadřující žal a smutek. Zármutek a truchlení se však neváží pouze na dobu po smrti blízkého člověka, ale setkáváme se s nimi ještě před samotnou smrtí u tzv. anticipovaných, očekávaných, skonů. Někdy to však nechceme dávat najevo, protože máme pocit, že se to prostě nehodí. A také nechceme rozrušovat své okolí, a hlavně samotného nemocného. Záleží na situaci v rodině; v některých je běžné o posledních věcech člověka diskutovat otevřeně; v jiných rodinách se jedná o tabuizované téma. A někde je to tak napůl, ovšem blížící se smrt blízkého může všem zainteresovaným svazovat jazyk. Smrt nás mnohdy uvádí do rozpaků a dává nám najevo, že ne vše je možné vyjádřit slovy.

Zármutek je obvykle započat v době, kdy buď ze sdělení lékařů nebo z vyhodnocení celkové situace pochopíme, že náš blízký se nachází v závěrečné fázi života. Tedy ještě před jeho smrtí. Postupně si začínáme uvědomovat, co vše – spjaté s životem blízkého – odchází. Co vše ztrácíme. S příchodem nemoci zaznamenáváme změny ve kvalitě života nemocného, ale i našeho života. Nemoc totiž často zasahuje do celého rodinného systému. V některých rodinách dojde k semknutí vztahů; jinde zase vztahy zůstávají narušené a mohou se naopak ještě zhoršovat kvůli zátěži spojené s péčí, z důvodu očekávaného problematického dělení majetku atp.

Můžeme také s úzkostí pozorovat změny v osobnosti nemocného. Změny, díky kterým máme pocit, že ztrácíme svého blízkého ještě za jeho života a mění se náš vztah k němu. O tom opakovaně mluví neformální pečující o osoby s demencí. Z upovídaného veselého muže se může stát nerudný protivný bručoun a z charismatické a vždy upravené manželky žena nedodržující základní hygienická pravidla. Může nás děsit agresivita našich blízkých doprovázející někdy onemocnění demence. V těchto chvílích nás zaskočí myšlenky o tom, že by snad bylo lepší, kdyby už bylo po všem, kdyby náš blízký raději umřel. Smrt je v těchto případech vnímána jako vysvobození. Jednak nemocného z bolestí a strádání, ale také neformálního pečujícího ze závazku péče.

Pokud prožíváme tyto pocity, nelekejme se. Jedná se o lidskou přirozenost spočívající ve snaze vyhnout se vlastnímu utrpení a nebýt svědkem bolesti našich blízkých v případě z našeho pohledu naprosto nepřijatelné kvality jejich životů. V Bibli se píše, že bychom měli milovat bližního svého jako sami sebe. Pečujme tedy s láskou o druhé, ale stejně tak i o sebe. A přijměme to, že někdy je v pořádku necítit se v pořádku. A právě o tom si můžete přečíst knihu Megan Devine, vydanou v roce 2022 s názvem „Je v pořádku, že nejsi v pořádku: Jak se vyrovnat se ztrátou a zármutkem.“

Autorka: Mgr. et Mgr. Zdeňka Dohnalová, Ph.D. – odborná asistentka – Masarykova univerzita , Fakulta sociálních studií, Katedra sociální politiky a sociální práce