Člověk s komplikovaným životem může mít i komplikované truchlení

Lidé se se ztrátou blízkého člověka vyrovnávají různě – různými rituály, různě dlouhou dobu, různými podpůrnými prostředky. Obecně lze říct, že pokud je člověk dobře ukotven ve svém životě, nepotýká se s většími problémy, pak je vyšší šance (pozor, jen šance, nikoliv jistota), že proces truchlení zvládne snáze. Naopak těžší život zvyšuje riziko komplikovaného procesu truchlení.

Jednou z takovýchto skupin jsou i lidé se zdravotním hendikepem. Truchlí hendikepovaní jinak? V zásadě nikoliv, lidé s hendikepem mají obdobné pocity a potřeby jako lidé bez hendikepu. Zvláštnost a mnohdy komplikovanost jejich truchlení je dána složitostí jejich každodenního života, jejich prožívání a způsobu reagování na okolní dění.

Zvláštnosti procesu truchlení u lidí s hendikepem nemusí vycházet z hendikepu samotného, ale z jeho průvodních jevů – např. člověk s hendikepem může být více fixován na jednoho z rodičů, v případě úmrtí rodiče je tedy truchlení obtížnější. Rovněž tak, pokud byl hendikepovaný závislý na pomoci blízkého člověka, nastávají s jeho odchodem existenční problémy a život hendikepovaného se mění naprosto fatálně – např. odchodem z domu do pobytové sociální služby. Zde je potřeba důrazně apelovat na rodiče dospělých lidí s hendikepem, i na hendikepované samotné, aby následnou péči řešili v předstihu – odchod do sociální služby není záležitosti několika dnů, ale spíš mnoha měsíců. Pokud je péče o člověka s těžkým hendikepem vyřešena ještě za života rodičů, přináší to klid všem.

Vyrovnání se s odchodem blízkého bývá velmi zdlouhavé a komplikované u lidí s duševním onemocněním – psychicky nemocnými, lidmi s mentálním postižením, s demencí…

Zásady provázení a pomoci jsou stejné jako u „běžných“ lidí.  Tedy být oporou, nápomocni, pomoc nabízet, ale nevnucovat, pomáhat pozůstalým s běžnými záležitostmi, být trpělivý, dát jim čas se se ztrátou vyrovnat. Vnímání a prožívání lidí s duševním onemocněním bývá velmi specifické, zde dvojnásob platí, že každý člověk je originál a „do hlavy nikomu nevidíme“.

Obecně můžeme poradit, že tito pozůstalí potřebují na truchlení času mnohem více. Mnohem více než „běžní pozůstalí“ potřebují bezpečný, známý prostor, a známé lidi kolem sebe. A klid. Všechny opačné faktory – cizí prostředí, neznámí lidé, hluk a stres, v nich vyvolávají pocit nepohody a nebezpečí. Mějme to na paměti. Reálně třeba zvažme, zda je pro člověka s těžkou úzkostnou poruchou vhodné, aby se účastnil „klasického“ posledního rozloučení se spoustou smutečních hostí a spoustou emocí. Nebylo by lepší spíše v klidu si s pozůstalým o zemřelém pohovořit, a hlavně vnímat jeho prožívání a pocity? Podobně můžeme postupovat i v případě jiných nemocných, lidí s poruchou autistického spektra, lidmi s mentálním postižením…  Rozhodně nenavádím k vyčleňování těchto pozůstalých z konvenčního rituálu rozloučení, jakým je pohřeb. Jen doporučuji dobře tuto akci předem vyhodnotit, aby pro pozůstalého nebyl jen velkým traumatem. Pokud má pozůstalý nad svojí situací aspoň trochu nadhled, necháme na jeho zvážení, zda obřad zvládne.

Jiná specifika procesu truchlení mají lidé s mentálním postižením. Ve společnosti ještě často převládá názor, že mentálně postižení jsou jako děti, jako děti svět vnímají a jako k dětem k nim můžeme přistupovat. Není to pravda. Často nás matou infantilní projevy chování mentálně postižených, ale jejich vnímání a prožívání se ve skutečnosti od toho dětského dost liší. I ve vnímání smrti. Proto s člověkem s mentálním postižením mluvme – pochopitelně s přihlédnutím k jeho rozumovým schopnostem – o smrti blízkého a truchlení otevřeně. Mějme na paměti, že člověk s mentálním hendikepem má problém vyjádřit své emoce slovy, jeho reakce na úmrtí blízké osoby na nás proto mohou působit zvláštně. Reakce může být i opožděná -  mentálně postižený může začít truchlit i se značným časovým odstupem.

Jako zvláštní nám může připadat i chování lidí se sluchovým hendikepem. Ve společnosti občas zaznívá názor, že neslyšící se chovají „divně“ a „žijí ve svém světě“. Skutečnost je taková, že neslyšící se „chovají divně“, protože prostě nemají dostatek informací o dění kolem sebe. Tvrzení, že sluchový hendikep odděluje člověka od lidí, vystihuje častou realitu takto hendikepovaných. Při komunikaci s neslyšícími a nedoslýchavými se proto vždy snažme ověřit, že našim informacím správně porozuměli.

Možná nejtěžší je komunikace s lidmi s demencí. Zde je zásadní fáze onemocnění, to na jako úrovni rozumových schopností se člověk s demencí nachází, laicky řečeno, co je ještě schopen pochopit. Drtivá většina takto nemocných je v péči odborného lékaře. S ním také konzultujme mimořádnou situaci, jakou úmrtí člena rodiny je, a společně hledejme nejvhodnější formu komunikace a péče.

Téma truchlení lidí, jejichž život je i za běžné situace mnohem těžší než život ostatních lidí, je velmi složité a široké. Nelze postihnout jedním článkem. Proto se jistě k tématu někdy příště vrátíme.

Autor: PhDr. Lukáš Karnet, poradce pro pozůstalé (Asociace poradců pro pozůstalé. z.s.)