Transgenerační přenos: Dědictví traumatu a odolnosti

Mechanismy přenosu traumatu

Trauma zanechává hluboké stopy nejen v psychice postiženého, ale ovlivňuje i jeho biologii a chování. Tyto změny se pak mohou přenášet na potomky i bez přímého sdílení traumatických vzpomínek. Existuje několik hlavních mechanismů, kterými se to děje:

• Epigenetické změny: Trauma aktivuje geny, které regulují expresi dalších genů. Tyto změny se dědí na potomky a ovlivňují jejich náchylnost k mentálním poruchám, chronickým onemocněním a dalším problémům.
• Sociální učení: Děti se učí od svých rodičů a dalších pečujících osob, jak se vyrovnávat se stresem a emocemi. Pokud rodiče sami trpí traumatem, můžou nevědomky předávat nezdravé copingové mechanismy a vzorce chování svým dětem, čímž je zranitelnější vůči traumatům.
• Rodinné příběhy a vzorce chování: Trauma se prolíná rodinnou historií a utváří narativy, které ovlivňují vnímání světa a sebe sama u potomků.

Důsledky transgeneračního traumatu

Dopady transgeneračního traumatu se projevují na mnoha úrovních:

• Individuální rovina: Trauma se může projevovat širokou škálou psychických poruch, jako je úzkost, deprese, posttraumatická stresová porucha (PTSD), obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) a další. Může vést i k fyzickým symptomům, jako je oslabená imunita, chronické bolesti, kardiovaskulární choroby a závislosti.
• Rodinná rovina: Trauma narušuje dynamiku rodinných vztahů a vede k nefunkčním komunikačním vzorcům, konfliktům a zanedbávání péče o děti. To může mít za následek další generace traumatizovaných jedinců.
• Společenská rovina: Transgenerační trauma přispívá k šíření sociálních problémů, jako je kriminalita, násilí, zneužívání návykových látek a sociální vyloučení. Oslabuje tak soudržnost a prosperitu celé společnosti.

Trauma ovlivňuje i na další generace. Narušuje rodinné vazby, dusí komunikaci a vede ke konfliktům. Děti v takových rodinách pak samy čelí riziku traumat a šíří tento bludný kruh dál.  

Léčba a prevence

Uzdravení z transgeneračního traumatu je komplexní proces, který vyžaduje individuální přístup a spolupráci pacienta s terapeutem. Mezi nejúčinnější metody patří:

• Psychoterapie: Individuální i rodinná terapie zaměřená na zpracování traumatu, budování zdravých copingových mechanismů a posílení odolnosti.
• Epigenetická terapie: Nový terapeutický přístup, který se snaží zvrátit epigenetické změny způsobené traumatem a zlepšit tak duševní i fyzické zdraví pacientů.
• Mezigenerační terapie: Zaměřuje se na pochopení a uzdravení traumatických vzorců v rámci celé rodinné historie.
• Vzdělávání a osvěta: Zvyšování povědomí o transgeneračním traumatu a jeho dopadech je klíčové pro prevenci a včasnou intervenci.

Transgenerační přenos traumatu je komplexní a mnohovrstevnaté téma, které otevírá důležité otázky ohledně dědičnosti, resilience (odolnost) a uzdravení.

Kniha Transgenerační přenos a příklad transgeneračního přenosu

V nakladatelství Grada publishing si můžete na téma transgeneračního přednosu přečíst více.  Kniha sice obsahuje řadu odborných výrazů, s nimi se však čtenář brzy seznámí a začlení si je do četby, která se tak stane brzy srozumitelným průvodcem. Psychologické prostředky přenosu doplňuje publikace o výklad genetických a epigenetických mechanismů. Nechybí ani poznatky o průběhu a výsledcích psychoterapie transgeneračního přenosu či znalosti o dopadech uprchlictví, válek a genocid. Níže si můžete přečíst ukázku z knihy Transgenerační přenos.

Úryvek z čtenářské recenze:

Kniha mě pohltila a potvrdilo se mi, že mě téma traumatu v psychologii nepřestává fascinovat.

Proč tedy věnovat čas i energii této knížce?

Téma transgeneračního přenosu je samo o sobě atraktivní. Jedná se o myšlenku, že trauma zažité v jedné generaci může mít dopad na duševní zdraví v další generaci

Knížka je plná zajímavých myšlenek, faktů a příkladů, které vám podle mě v paměti utkvějí, i kdybyste nechtěli. Například vysvětluje, jak je možné, že holocaust ovlivnil (a traumatizoval) generaci, která ho ani nezažila

Knížka mě paradoxně nejvíce nadchla v závěru, kde jsou i prakticky popsány psychoterapeutické směry, jakým způsobem pracují s traumatem vzniklým v důsledku transgeneračního přenosu

Z důvodu psychoanalytického zaměření autorky se kniha znatelně opírá o principy vycházející z psychoanalýzy (dokážu si představit, že by to na někoho mohlo být příliš), nicméně musím ocenit, že i přes tohle zaměření autorky byla tematika transgeneračního přenosu popsána kriticky a z nejrůznějších směrů a úhlů pohledu.

Recenze od @dayswithlucy, studentskou psychologie na FF UK

Více na https://www.grada.cz/transgeneracni-prenos-traumatu-12164/

Další informace

Mgr. Aneta Václavíková, propagace a PR, +420 234 264 416, vaclavikova@grada.cz.

GRADA Publishing, a.s., U Průhonu 22, Praha 7, +420 220 386 401, info@grada.cz

Ukázka z knihy Transgenerační přenos

Fotografie předků, dopisy, písemnosti, střípky z vyprávění – téměř každému z nás toto připomíná historii rodiny, blízké i vzdálené příbuzné, naše kořeny. Vycházíme z retrospektivy a snažíme se konstruovat minulost z podkladů, které mají daleko k úplnosti. Otevírají se i další možnosti zkoumání, které částečně navazují na ty starší, zčásti však znamenají nový, kvalitativní posun, především v epigenetice (viz kapitola 2 této knihy). Ale i původní, tradiční možnosti otvírají určitý vhled do předchozích generací.

Pojďme si to ukázat na příkladu. Kniha U Bernátů (Wels, 2011) a doprovodné materiály1 skládají obrázek možností, které byly a jsou k dispozici při vícegeneračním sledování rodinných osudů, změn a traumat. Nechme se chvíli unášet příběhem. Na počátku je text pamětí, který v roce 1919 napsal Šimon Wels na kousky papírů.

Jde o příběh chudé rodiny, několika generací a smutný, ale vlastně v něčem i nadějný konec jedné ze dvaceti židovských rodin, které žily v Oseku u Rokycan na konci 19. století. Tento základní text byl doplněn pozůstalostí po čtvrté generaci (viz dále) a zájmem o okolnosti pozůstalosti, která byla díky dokumentaristovi a spisovateli Davidu Vaughamovi v roce 2018 přetvořena do rozhlasové hry, výstavy a dalších aktivit. První v paměti dochovanou generací podle Šimona Welse jsou Josef Wedeles a jeho žena, kteří se narodili v 18. století. Tato generace ještě zažila „familiantství“, redukci počtu židovských svateb a rodin podle určitého čísla v dané lokalitě. Pokud se někdo chtěl oženit, musel se do omezeného počtu vejít. Obyvatel přibývalo, ale číslo se neměnilo, takže řada židovských obyvatel „familiant“ (právo na sňatek) neměla, a proto tolik jmen na „es“ (jako Wedeles), která označovala rodinu bez familiantu.

Až v roce 1849 se zmírnily zákony zakazující sňatek všem kromě nejstaršího dítěte v rodině. Josef a jeho žena měli 6 dětí. Byli chudí, spali v malé prostoře v režných pytlích, do kterých si večer vlezli, na peřiny neměli. Josef pracoval pro obchodníka, v pondělí obdržel ranec s látkami, které do pátku prodával, poté vyúčtoval prodané a po víkendu opět dostal další materiál k prodeji. Další generací byl nejmladší syn Josefa, Bernard Wedeles (nar. 1803) a jeho žena Josefina. Bernard pracoval už jako 14letý u obchodníka, který jej později propustil.

Živit se proto začal nákupem a prodejem látek a kovu podobně jako jeho otec. Chodil s těžkým, padesátikilovým pytlem po vesnicích a prodával, měl podomní obchod se střižním zbožím. Josefina, budoucí manželka Bernarda, byla vdova, která musela odolávat pokusům bratra zesnulého manžela o to, aby si ji vzal podle židovských tradic. Když se chtěla Josefina konečně vdát za milovaného Bernarda, místní úředník nechtěl svatbu povolit, přestože zaplatila.

Rozhodla se řešit celou věc s vrchností. Vydala se pěšky do Prahy za hrabětem Kašparem Šternberkem. Ten ale v Praze nebyl, a tak pokračovala, stále pěšky, do Karlových Varů, kde šlechtice našla a přesvědčila ke svolení. A pak opět pěšky do Oseku, několik dnů na cestě, spala pod širým nebem, železnice v té době ještě nebyla postavena. Bernard a Josefina měli 4 děti. Bernard věřil v Boha, stejně jako jeho žena. Manželství měli dobré, jejich syn vzpomínal, že k sobě měli velkou úctu. A že se musí jejich děti hodně učit, o tom mezi nimi nebylo žádných pochybností. Další, třetí generací byl Šimon Wedeles, narozený tři roky po T. G. Masarykovi, tedy v roce 1853 (zemřel 1. 11. 1922).

Otec Bernard byl pro Šimona idol. V dospělosti si napsal, že „tatínek doma mezi námi, když nám něco vypravoval, to bylo štěstí úplné“. Šimonův otec však brzy zemřel a on v devatenácti letech převzal podomní obchod. Šimonův bratr Josef odjel ve čtrnácti letech do USA společně s osmnáctiletou sestrou Rózou a v 18 letech padl jako dobrovolník na straně Severu2 . Róza zůstala v USA a rodina s ní v roce 1908 zcela ztratila kontakt.

Šimonova první žena byla Anežka. Měli syna Rudolfa, o kterého se musel po její smrti postarat. Později se znovu oženil, druhá žena se jmenovala Johanna (zemřela v roce 1930). Šimon Wedeles a jeho žena byli vrstevníci rodičů Franze Kafky (Hermann Kafka, 1852–1931; Julie Lowyová, 1855–1934). Oba rody pocházely ze stejného města – z Oseku (Wossek) u Rokycan. Kafkův dědeček, řezník, bydlel v Oseku v osmičlenné rodině. Na rozdíl od otce Šimona se otec Kafky netajil se strázněmi života v Oseku a Franzovi dával najevo rozdíl mezi tehdejší chudobou a současným blahobytem v Praze. Zatímco Hermann Kafka si po těžkém dětství vychutnával podnikatelský úspěch, zůstal Šimon Wedeles chudší a skromnější.

Na rozdíl od Šimonovy Johanny (Žanynky), která smrt syna zvládala chozením po táčkách (povídala si se sousedy), matka Kafkovy babičky po předčasné smrti dcery zesmutněla, přestala jíst a rok po její smrti spáchala sebevraždu utopením ve Vltavě (Murray, 2006). Šimonův syn Rudolf (1882–1944) byl vrstevník Franze Kafky (1883–1924). Šimon mluvil česky, rodina Franze Kafky především německy. I když Šimon popisuje život na venkově poměrně pozitivně, čeští kluci byli podle vyprávění Šimona antisemitští a způsobovali Rudolfovi těžké chvíle.

Podobně Kafkův pražský přítel z klukovských let přišel jako dítě při šarvátce mezi českými a německými dětmi o zrak. Kafka svým předčasným úmrtím stihl předejít tragickému osudu Rudolfa a jeho rodiny v Osvětimi. Další, čtvrtou generací byl tedy Rudolf Wedeles (Wels, 1882–1944) a jeho žena Ida (rozená Kohnová, dcera velkoobchodníka, 1894–1944). Rodina byla bilingvální, česko-německá, Rudolf mluvil spíše česky, Ida spíše německy. Rudolf vychodil obecnou školu, poté německou v Rokycanech, kam chodil pěšky, jednu cestu 4 km. Již jako dítě hodně a rád kreslil. Po nepříjemném studiu na německé škole přestoupil na průmyslovou školu.

V první světové válce sloužil v armádě. Rudolf se vypracoval, zvládl stavitelskou zkoušku a studoval techniku ve Vídni. Spolupracoval s architektem Adolfem Loosem a postavil v Československu řadu funkcionalistických staveb. Prosadil se také jako filmový architekt, mj. pro film Hej, rup!, ve kterém hráli Werich a Voskovec. Po antisemitských zkušenostech z Vídně si změnil příjmení na Wels. Zajímal se o politiku, dělnické hnutí a zlepšení podmínek pro chudé. Od roku 1933 bydlel v Praze. Pokus o vystěhování z Československa před začátkem druhé světové války nevyšel. Rudolf přepsal vzpomínky otce Šimona v roce 1939, kdy už 5 měsíců nesměl z rasových důvodů pracovat. Když je přepisoval, poznamenal si „často jsem celé hodiny zapomněl na čas a dobu“ a také „tíživé dny, kdy ráno vstáváš a nevíš proč“. Rudolf, jeho žena Ida a syn Martin (1925) zemřeli v koncentračním táboře Osvětim v roce 1944.

Rudolf Wels je s odstupem hodnocen jako jeden z významných meziválečných architektů (Pavlát, 2017), stavěl kolonie dělnických domů, podílel se na rekonstrukcích, v Praze například realizoval přístavbu pražského Paláce Alfa. Rudolfův syn Tomáš (1920–1988) stihl, na rozdíl od zbytku rodiny, v roce 1939 emigrovat do Anglie. Dobrodružně přešel přes československou hranici do polských Katovic, kontaktoval britský konzulát, osm týdnů čekal na povolení a pak se přeplavil na polské lodi do anglického Doveru. Vystudoval univerzitu ve waleském městě Swansea a během války působil v RAF. V roce 1941 se oženil s Joy a měli spolu syny Ivana (1944), Colina (1947) a dceru Taniu (1952). Tomáš se po válce ještě jako britský voják vrátil přes Německo krátce do Prahy a zjistil, že rodiče a bratr nežijí. Odvezl věci po rodině, vrátil se do Anglie a odstřihl se od minulosti tím, že o osudu rodiny na kontinentu s novou anglickou rodinou dlouhé roky nemluvil.

Rodina jen věděla, že je z Československa. Až mnohem později, když v roce 1984 prodělal operaci srdce, snažil se s rodinou o minulosti začít hovořit, po třech dnech však dostal mrtvici a přestal mluvit docela. Tehdy se Tomášův syn Colin Wels rozhodl nahlédnout do otcových písemností a … výsledkem jsou paměti Šimona Welse, opakovaně vydané v češtině (1987, 1993, 2011), poprvé na konci osmdesátých let v samizdatu. Za vydáním je dlouhodobé úsilí několika lidí. Jeho rodině se tak vrátila část ztracené paměti. Colin Wels se stal rogeriánským psychoterapeutem3 .

Stručně jsme shrnuli život šesti generací rodu sahajícího do 18. století a v zapomenutí jistě dále do historie. Kniha U Bernátů je bohatým svědectvím odlišnosti v blízkosti i blízkosti v odlišnosti. Odlesk zašlých časů, závan historie, tak blízké a tak vzdálené. Pojďme se podívat na šest oblastí širšího významu, které snad lze na tomto místě krátce objasnit na základě předchozího textu a dalších materiálů.

Životní styl.

Na mnoha místech Šimon popisuje, jak běžný život židovské menšiny na venkově splýval s životem české většiny, jak se jejich děti těšily i na křesťanské slavnosti. V prvních třech generacích většinou mluvili německy, později byl větší příklon k češtině, i když německy všichni také uměli. Zároveň, i když spíše mimochodem, se Šimon zmiňuje o krádežích věcí ze strany českých spoluobčanů, nájemců i zákazníků. Někdy Bernardovi ukradli v krámě zboží za více peněz, než kolik jich vydělal pochůzkami s látkami za celý den. Všudypřítomná byla chudoba. Maso měli v generaci Šimona pouze v sobotu. Jídla bylo obecně málo. Šimon vzpomíná, jak děti jiných jedly jen dvakrát denně, v deset hodin dopoledne a ve tři odpoledne. Některé děti umíraly v průběhu dětství pro úrazy či různé nemoci. Objevovala se touha po odchodu do lepších krajin, za moře.

Do Ameriky také někteří členové rodiny odešli.

Vzdělávání.

Bernard i jeho děti chodili do židovských škol i do škol křesťanských. Kriticky je hodnoceno vzdělávání v obou typech škol, katolické (premonstrátské) gymnázium je nazýváno „mučírnou, vězením“, samotné vzdělávání v této instituci jako „nerovný boj mezi povýšeným člověkem, který měl všechny zbraně, a bezbranným dítětem“.

Šimon i zobecňuje, když říká, že „je učitelů mnoho povolaných, ale kolik je vyvolených? Je to přeci nejdůležitější úkol, vychovati mládež, ani i národ. Až na výjimky malé se ve školách duševně mrzačí.“ Od generace Šimona je patrná snaha posunout se od práce hauzírníka lepším vzděláním ke kvalitnějšímu životu.

Náboženství.

Až do Šimonovy generace, tedy první tři zmíněné generace, chodily celé rodiny do synagogy, Šimon formuluje, že šli do „kostela“ nebo do „židovského kostela“ nebo že četli Písmo svaté, o bar micva mluví jako o konfirmaci, ale pořád šlo o synagogu a Tóru. Šimon vzpomíná, jak dlouhé hodiny otec s maminkou diskutovali nad „Písmem svatým“.

Čeští faráři kázali o tom, jak Krista zabili Židé, a malý Rudolf Wedeles dostal od faráře obrázek s postavami zlých židů, a jak sám miloval Ježíše Krista, bylo pro něj těžké se s judaismem ztotožnit. S generací Rudolfa již doma stával vánoční stromeček. Později Šimonův otec vzpomíná, že když Rudolf a jeho další děti slavili Vánoce, „rád jsem přihlížel, protože radost udělat dětem je také pobožnost, i když přichází z víry jiné“. Šimon ke konci života napsal, že „s náboženstvím Starého zákona i Nového zákona jsem se již vyspořádal, s pobožností ale ne, a jsem dodnes člověk věřící“.

Rodinné vztahy.

Když píše Šimon o dětech, používá slovo „jemný“ u popisu potomků, a výraz „hodný“ u svých předků. Ani jednou není zmíněna agresivita v rámci rodiny, jen několikrát konflikty vyvolané českými sousedy. Z celého textu vyplývá harmoničnost rodinných vztahů v těžkých podmínkách chudoby prvních tří generací. Markantní je zájem všech o učení. Ať už u všech předchozích generací, které se učily rády, tak i u Šimonových potomků, např. Rudolf, když pracoval v Praze, chodil za ušetřené peníze do divadla. Pracoval každý den do 19 hodin, pak měl volno a byl šťastný, že má tolik volného času.

Rudolfův syn Martin napsal s bratrem Tomášem ve čtrnácti letech ilustrovanou knihu Sancta Familia jako dárek k Vánocům svým rodičům. Zájem o vzdělání, odvaha i rozhled jsou patrným rysem všech generací. Rozvinuté bylo sociální cítění, stavitel Rudolf např. projektoval utopický dům pro české sirotky.

Politické smýšlení.

Šimon, který zemřel v roce 1922 na třináct let trvající leukemii, obdivoval Masaryka. Psal o boji proti kapitalistickým třídám a kvitoval snahu strany socialistů. Vadil mu antisemitský časopis Šípy, do kterého přispíval hudebník František Krejčík a malíř Mikoláš Aleš, a ironicky komentoval, že oba pánové to dělali ze stejných důvodů jako chudý židovský hauzírník, tedy z finančních. Naopak oceňoval časopis Čas (založený politikem a spisovatelem Janem Herbenem roku 1886 a obnovený v roce 1993).

Odmítal poněmčování a komentoval, že „zda li se boháči židovští germanizovali a proč to dělali, to nevím. My na vesnicích jsme žili vždy s našimi křesťanskými sousedy v přátelství a nevíme o poněmčování ničeho.“ Šimon se za první světové války staral o přistěhovalce z Haliče jako předseda péče o uprchlíky. Rudolf do jedné stavby v dělnických koloniích umístil vedle sochy Marxe sochu Masaryka, což vzbudilo nelibost (Vaughan, 2019). Měl velký zájem o humanismus, otevřenost informací a odpor ke xenofobii.

Vyrovnávání se s traumatem.

Je poslední, šestou oblastí, která má relevanci k zájmu o transgenerační fenomény. Šimonova rodina byla zasažena smrtí osmnáctiletého bratra Josefa v USA. Šimon popisuje, jak rodina situaci zvládala. Od Josefovy smrti byla maminka nesvá a nerada se zdržovala „od toho času se svými chmurnými myšlenkami a stala se velice zapomnětlivou“. Šimon popisuje konkrétní příhodu, kdy maminka v kontrastu s dřívější opatrností zamkla doma omylem cizí ženu, která jejich dům vykradla. Maminka také po smrti Josefa chodila často na táčky, aby „zapomněla a nemusela myslet“, jak sama říkala, a její manžel se zlobil, že maminka vyhledává jenom lidi, kteří jsou na tom zle. Šimon také popisuje vztah k Rudolfovi po smrti své manželky, kdy uvedl, že „on byl mým pánem a já jeho sluhou, Bohem a vším“, což lze interpretovat jako způsob vyrovnávání se s náročnou událostí přilnutím, posílením vztahu. Když mluví o své rodině, používá slova jako „jemný“ a „hodný“ a lze odhadovat, že toto vnímá v protikladu k nehodnosti a hrubosti u jiných skupin obyvatelstva, zvlášť když Šimon (v textu výjimečně) zmiňuje „hrubství venkovského lidu sklerikalisovaného nebo pokaženého mladočeským bařtipánstvím a vypínavostí“. Šimon měl ve zvyku horší životní momenty v textu spíše přecházet, nevěnovat se jim, myslet na to lepší, přestože česká většina zcela jistě „tahala za delší konec provazu“. V dojemné pasáži se píše, že když Šimonově otci přece jenom někdo ublížil, tak to nesl skoro s radostí, litoval toho člověka, že ho to bude brzo nebo za pár dní mrzet, a poznamenal, „…protože křivda už je taková, že se vrací k prameni, kde povstala“. Rudolf zmiňuje tíživé dny v roce 1939 (v období přemítání, co bude s rodinou po prvním vynuceném přestěhování z Mánesovy ulice na Praze 2 do bytu sdíleného s dalšími židovskými rodinami), „kdy ráno vstáváš a nevíš proč“.

Výše uvedená minianalýza je jistě poměrně málo pracným a méně výtěžným způsobem, jak se zorientovat v dokumentech o několika generacích, propojit je s dalšími informacemi, odkazy a svědectvími. Můžeme jen odhadovat a nedokážeme již rozpoznat důvody, pro které se Colin Wels cítil zpočátku tak oddělený od vlastní minulosti a poté jezdil opakovaně do Čech a cítil hrdost na svého dědečka a pradědečka. Proč se Tomáš oddělil od své minulosti a se svými blízkými téměř nemluvil o Praze a své rodině, jaký to na něj mělo vliv a jaké představy mohl mít o konci své československé rodiny? Jaký vliv na něj měly informace o situaci v koncentračních táborech a po válce postupně vycházející paměti a zprávy o utrpení vězňů? Ani jedna ze šesti popisovaných generací neměla možnost sebereflexe s pomocí odborného vedení. Teprve později, v průběhu 20. století toto nabízí psychoterapie a její zatím malá a okrajová součást – psychoterapie zaměřená na transgenerační přenos.

Více na: www.grada.cz.

Další informace:

Mgr. Aneta Václavíková, propagace a PR, +420 234 264 416, vaclavikova@grada.cz.
GRADA Publishing, a.s., U Průhonu 22, Praha 7, +420 220 386 401, info@grada.cz