„Pozdní láska je ta pravá,“ říká Zdeňka Procházková

Se Zdeňkou Procházkovou – Hartmann jsem měla tu vzácnou možnost se potkat 8. února 2019, když zavítala na besedu do Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě.

Na filmovém plátně se Zdeňka poprvé objevila v roce 1946 ve filmu Bořivoje Zemana Živý mezi mrtvými. Jednou z jejich posledních rolí byla Lída Baarová, ve stejnojmenném filmu Filipa Renče, v němž ztvárnila zestárlou herečku v mezihrách, kde rekapituluje svůj život.

Kdo z četných návštěvníků besedy čekal, že do křesla na pódiu usedne stařenka, kterou budou muset cestou podpírat, mýlil se. Přišla svěží, šarmantní dáma, která všechny okouzlila svým milým úsměvem a smyslem pro humor. Na úvod svého vyprávění zavzpomínala na své dětství, do nějž patří i setkání s prezidentem T. G. Masarykem. Se třídou jako žákyně obecné školy jej potkaly na procházce v parku, kde se prezident právě projížděl na koni. „Byly jsme třída zvědavých holčiček. O prezidentových projížďkách se vědělo. Přece jenom byla jiná doba, žádní bodyguardi. Najednou jsme ho uviděly, jak s dokonale rovnými zády přijížděl k nám. S ním byl jenom jeden pobočník. Zastavil se u nás a my jsme mu postupně říkaly, jak se jmenujeme. Některé holčičky se styděly a mlčely, ale já ne. Vyhrkla jsem, že jsem Zdenička Procházková a navrch ještě adresu. To jej rozesmálo, vybídl pobočníka, ten mě chytil a posadil před pana prezidenta na koně a on se mnou objel jedno kolečko kolem parku. Byla jsem v sedmém nebi,“ zavzpomínala herečka.

Stejně úžasná byla i následující vzpomínka na Karla Čapka, který bydlel na pražských Vinohradech nedaleko vily jejích rodičů. „Dostala jsem k narozeninám knížku o Dášeňce. A tak jsem se za ním vypravila, aby mi knížku podepsal. Naši o tom pochopitelně nevěděli. Nedovolili by mi to. Přišla mi sice otevřít hospodyně, ale nakonec se ve dveřích objevil i sám spisovatel a pozval mě do zahrady - a knížku mi podepsal. Postěžovala jsem si mu, že mi tatínek nechce dovolit pejska.  Vzkázal mu, že to není pěkné, ale tatínkovi jsem to raději nevyřídila. Ona Dášeňka byla hodně velký lumpík. Rozkousala všechny boty, na které přišla. Těžko hledali rodinu, která si ji vezme. Nakonec se někdo takový našel, asi Baťovi,“ dodala se smíchem Zdenka Procházková a přidala novější zážitek, který už úsměv na tváři nevyloudí.

„Do vily jsem se několikrát podívala i po letech, kdy jsem se v divadle seznámila s jeho manželkou Olgou Scheinflugovou. Navzdory tomu, že byla o dost starší, staly se z nás přítelkyně. Proto mě vyděsilo, když jsem se nedávno v době rekonstrukce, do domu přišla po létech opět podívat a viděla, jak jsou spisovatelovy věci bez piety halabala uložené v komorách. Naštěstí se mi podařilo objevit mezi nějakými hadry odlitek Čapkovy ruky, který ležíval na jeho psacím stole a paní Olga jej opatrovala jako oko v hlavě. Snad jsem přispěla k záchraně této mimořádné památky,“ uvedla herečka.

Řeč samozřejmě přišla také na někdejší kolegy a kolegyně, režiséry. Paní Zdenka se zdaleka vyhnula bulvárním tématům, o všech hovořila jenom pěkně. Samozřejmě přišla řeč i na jejího prvního manžela, herce Karla Högera: „Byla to velká láska mého života. Prožili jsme spolu sedmnáct let. Bohužel nám osud nedopřál děti. I po rozchodu jsme zůstali dobrými přáteli. Byl to mimořádný člověk.“

Herečka vzpomínala na své četné filmové i divadelní role, které ztvárnila nejen v tehdejším Československu, ale i v Rakousku a v Německé spolkové republice. Zahraniční angažmá jí umožňoval zejména její druhý sňatek s Rakušanem Erichem Hartmannem. „Nechtěla jsem se znovu vdávat, ale Erich mě přesvědčil, že když si jej vezmu, dostanu rakouské občanství, budu moci cestovat, hrát v cizině. Láska k němu byla taková jiná, zralá. Když poslední rok svého života po těžkém úrazu prožil v nemocnici a já jsem za ním každý den jezdila, abych mu posloužila. Poznala jsem, že toto je ta úplně pravá láska. Ta obětující se. Láska v mládí je plná pudů, zvratů. Ta pozdní už ne. Moc mě zlobilo, když mi říkali, že se mi uleví, až odejde, ale já jsem jej tak moc potřebovala, i když byl prakticky nemohoucí. Moc mi chybí,“ dodala paní Zdenka a v sále byla v tu dobu hrobové ticho po chvíli prolomené potleskem. Slzy v očích neměla jen paní Zdenka.

Ale smutně její povídání přece jenom neskočilo. V jejím vyprávění nemohlo chybět působení v roli konferenciérky Laterny Magiky na Světové výstavě Expo 1958 v Bruselu: „Vybrali mě, protože jsem uměla několik řečí. Bylo to tenkrát něco neuvěřitelného, pro nás Čechy a Slováky, co jsme tam působili, to představovala cesta na západ. Pro návštěvníky výstavy pak program, Laterna Magica byla doslova zjevením, něco takového ještě neviděli. Opravdová novinka. Náš pavilon byl skutečnou senzací, dokonce se na nás přišla podívat i Julinána, nizozemská královna se svou rodinou. Po skončení programu nás přišla s celou svou suitou pozdravit. No a já, místo, abych udělala pukrle, jsem jí nadšeně potřásla rukou. Byla v šoku a už nikomu jinému ruku nepodala,“ dodala Zdeňka Procházková Hartmann.  Čas určený na setkání se s touto mimořádnou osobností utekl jako voda. Právem ji na závěr uherskobrodské publikum odměnilo ovacemi ve stoje.

Autor: Alena Kučerová, foto: Zdeněk Kučera