Povídání o životě a smrti v rodině

Tuhle fázi přirozeného truchlení si musíme odžít. Náš mozek po čase „načte“ nové obrazy naši domácnosti, našich životů. To ovšem neznamená, že bychom na našeho blízkého zapomněli.

Lze ale prolomit onu „hradbu tíživého ticha“?  Jistěže lze. A mělo by to jít – koneckonců domov je náš nejintimnější prostor, zde odpočíváme, zde nabíráme sílu. Je důležité, abychom se tady cítili dobře.

Každá rodina má vlastní unikátní způsob komunikace svých členů jak o věcech všedních, tak také o těch velmi důležitých, zásadních, nejvýznamnějších. A zde může ležet „kámen úrazu“. Zatímco s domluvou o tom, kam pojedeme v neděli nakoupit, kdo vyzvedne v pondělí dceru z kroužku apod. nebývá většinou problém, o věcech zásadních se nám mluví obtížně. Překvapivě mnoho lidí má problém hovořit o emocích, o tom co prožíváme, co si myslíme, o našich radostech i obavách.

Většina lidí má nějakou „třináctou komnatu“ – téma, o kterém nechce z nejrůznějších důvodů mluvit, ani s nejbližšími. Setkáváme se tak s případy tabuizovaných témat v rodině – minulost některých příbuzných, vztahové propletence, životní neúspěchy… To bývají témata, o kterých se často doma nemluví. Tak se stává, že náročné události jako závažné onemocnění, očekávaná smrt i smrt samotná, se v těchto rodinách „zařadí“ k tabuizovaným tématům.

Není divu. Přibližně až do začátku 20.století byla v našem kulturně společenském prostředí vnímána smrt jako přirozená součást života. V rodinách umíraly malé děti, staří lidé, i lidé v produktivním věku, umíralo se na běžné nemoci, umíralo se při práci, i vlivem častých válečných konfliktů…Během 20. století se vlivem rozvoje medicíny i systému sociálního zabezpečení smrt institucionalizovala. Začalo neoficiálně platit, že za místo smrti je určena nemocnice, případně ještě domov důchodců. Smrt se také společensky tabuizovala, přestalo se o ní mluvit nejen ve společnosti, ale také v rodinách. Stala se z ní „ta smutná věc, o které se nemluví“. Smrt se stala lékařskou diagnózou, vyjmula se z „normálního života“.

Není proto divu, že když senior začne doma mluvit o dědictví, případně o fungování rodiny „až tady nebudu“, bývá okřikován, aby nechal pohřebních řečí, nepřivolával to apod… Přitom právě tyto otázky jsou pro mnoho seniorů velmi důležité.

Specifická bývá komunikace o smrti s dětmi. Není výjimečné, že rodiče dětem o smrti babičky, dědy, tatínka… neřeknou. Informaci odkládají na pozdější dobu, až událost sami zpracují. Není to dobře. Děti cítí nejistotu, vědí, že se spousta věcí doma děje jinak než normálně, tuší… Otevřená komunikace zde naopak podporuje harmonické vztahy s rodiči, buduje důvěru, vytváří pro dítě (a vlastně všechny členy rodiny) bezpečný prostor. Bezpečný prostor, do kterého patří i sdílení smutku, truchlení nad ztrátou nejbližších. Bezpečný prostor, do kterého patří i sdílení obav o zdraví nejbližších, sdílení obav z budoucnosti. To všechno patří k životu.

Jak tedy v praxi prolomit „hradbu tíživého ticha“? Způsobů je více. Vždycky ale platí, že bychom se neměli snažit pozůstalého truchlícího člověka snažit „rozmluvit“, či jinak aktivizovat, násilně. Spíš činnosti nabízejme. Bývá běžné, že rodina umístí fotografii zesnulého na důležitém místě v domácnosti  - v obýváku. Co se tak někdy u fotky jednou večer všichni posadit a zavzpomínat na nějakou společnou historku (klidně i veselou)? Nebo napsat vzkaz (každý člen rodiny za sebe) a odnést ho na místo v lese, kde to měl dědeček nejraději?  Těmito a dalšími aktivitami může započít nejen důležitá komunikace členů rodiny o emocích, ale mohou se nastavit i nové vzorce chování do budoucna. Komunikace o náročném a dosud neřešeném tématu může odhalit důležité okolnosti, o kterých ostatní členové rodiny nevěděli, může „odblokovat“ témata dosud tabuizovaná.

Platí zde obecnější tvrzení, že mnoho problémů mezi lidmi lze připsat na vrub chybějící komunikaci. Mluvme spolu, o životě i smrti.

Autor: PhDr. Lukáš Karnet, poradce pro pozůstalé