Být pozůstalým v práci, ve škole aneb nejsme sami na planetě

Okolní svět se ale nezastavil. Naštěstí. Právě to, co se nám nyní zdá nesnesitelné, totiž že musíme dál fungovat jako zaměstnanci, studenti, ale třeba i jako rodiče, členové různých organizací, právě to bývá faktorem, který nám pomáhá. Dříve či později se vrátit k běžnému fungování. Okolní svět to od nás očekává. Ne, nejsme povinni plnit „přání“ okolí – fungovat (pokud možno ihned) jako by se nic nestalo. Potřebujeme čas. Je obtížné stanovit, jaký čas je optimální, jak „správně dlouho“ má člověk truchlit, jde o individuální proces. Obecně lze říct, že proces truchlení by měl projít všemi událostmi (rituály) kalendářního roku.

Rok ale nemůžeme (a ani bychom neměli) žít mimo svět. Do práce, školy, za dalšími povinnostmi prostě musíme. Jak na to? Informaci, že jsme pozůstalí, že nám zemřel někdo blízký, můžeme oznámit v práci (škole) sami, nebo (pokud se na to necítíme) také přes prostředníka. Tyto zprávy se v kolektivech šíří rychle.

Podle charakteru práce se snažme se zaměstnavatelem domluvit na přechodné změně pracovního režimu. Občas se setkáváme s názorem, že pozůstalého je dobré „hned zapojit do práce, aby nemyslel na ztrátu, přišel na jiné myšlenky“. Někomu tento přístup může pomoci, ale obecně jej spíše nedoporučujeme. Profese, které jsou náročné emocionálně (práce s lidmi), vyžadují obrovskou míru ovládání, empatie k druhým. Pokud jsme sami v extrémní nepohodě, neměli bychom této typ práce aktuálně vykonávat. Jednoduše řečeno: obtížně můžeme pomáhat druhým, pokud naopak aktuálně sami potřebujeme pomoc. V úvahu přichází dovolená, pracovní neschopnost, přeřazení na jinou práci, home office…

V zaměstnání můžeme stát ale i „na opačném pólu“. Pozůstalým je náš nejbližší kolega či kolegyně. Jak „o tom“ mluvit? A mluvit o tom vůbec? Zde platí obecné pravidlo, že záleží na pozůstalém, zda a do jaké míry s námi chce o tématu mluvit. Každému pomáhá něco jiného. Jeden pozůstalý se lépe vyrovnává se ztrátou sám, druhému naopak pomáhá, když se může „vymluvit“. Buďme nápomocni, v obou případech. A buďme nápomocni i pracovně. Náš pozůstalý kolega či kolegyně nemusí podávat pracovní výkon na 100 %. Mějme to na paměti a buďme shovívaví. V komunikaci s pozůstalým nepoužívejme zažité fráze jako „Všichni tam musíme“, „Už jsi s tím musela počítat“, „Všechno přebolí“… Tohle opravdu nepomůže. Spíš dejme pozůstalému najevo, že jsme připraveni mu pomoci, a že ho budeme podporovat. Poselství našich vět by mělo vyznít „Stojím při Tobě a pomůžu Ti“.

Složitější bývá situace v případě pozůstalého žáka nebo studenta. Otázka smrti je v dětském a velmi mladém věku ještě více vytěsňována než u dospělých. Pro většinu dětí je informace, že spolužákovi někdo umřel, první reálné setkání se smrtí. Je proto přirozené, že v této situaci děti mnohem více tápou. Chtějí spolužákovi-spolužačce pomoct, tuší, že prožívá něco hrozného, ale nevědí jak pomoci, co říkat. Naopak pozůstalý žák si mnohdy připadá jako by se svoji novou životní zkušeností ani nepatřil do školního (bezstarostného) kolektivu. (Ne náhodou se online portál pro pozůstalé děti a mladé jmenuje Jinej svět). Pravidla pomoci pozůstalým žákům jsou obdobná jako „ve světě dospělých“. Vzhledem k věku aktérů je však vhodné, aby komunikaci někdo aspoň trochu medioval – pedagog, školní psycholog. Škola se může také obrátit na poradce pro pozůstalé. Na poradce by se měla škola obrátit také v situaci, kdy se pozůstalými stane celá třída, škola – pokud zemře žák školy. Vedení školy by rozhodně nemělo k takové události přistupovat liknavě, nechat čas, aby „to vyřešil“, v představě, že děti na zemřelého spolužáka-spolužačku časem zapomenou. Nezapomenou. A nevyřčené a nezodpovězené otázky se mohou s pozůstalými dětmi táhnout celý život, a také ovlivnit jejich způsob komunikace o náročných tématech.

Obecně platí, u dospělých i dětí, že formální vztah k zemřelému nemusí být přímo úměrný pocitům  pozůstalých. Mnohem důležitější je skutečný emocionální vztah, který spolu zemřelý a pozůstalý měli. A ten někdy nemusí být okolí vůbec znám.

V dnešním světě je málokdo sám. Prakticky každý člověk má nějaký okruh blízkých, spolupracovníků, známých. Ti všichni mají příležitost být dobrými pomocníky v čase nepohody.

Autor: PhDr. Lukáš Karnet, poradce pro pozůstalé (Asociace poradců pro pozůstalé)