Najednou ze mě byla babička pěstounka

Můžete nám krátce říci svůj příběh? Jak se vlastně stalo, že jste pěstounkou svého vnuka?

Syn se nám narodil jako starším rodičům, byl po dlouhých letech naším vymodleným dítětem. Když zemřel manžel, zůstali jsme v bytě spolu se synem a žilo se nám, myslím, docela dobře. Když studoval na vysoké škole, přivedl si domů slečnu s tím, že je těhotná a budou bydlet u nás. Rozhodla jsem se jim pomoci, aby syn mohl dostudovat. Syn ale nechal školy a začal pracovat, takže býval přes den v zaměstnání, slečna věčně někde venku.

Když se narodil Péťa, situace se zhoršila a pak asi po půl roce se jednoho dne slečna nevrátila domů. Začali jsme se tedy o malého starat se synem pouze spolu – já přes den, syn po návratu z práce. Bylo to náročné a po dalším roce to vzdal i syn. Rozhodl se jít pracovat do zahraničí a přestal se mi ozývat.

Za poměrně krátkou dobu se mi ozval OSPOD. Sdělili mi, že mluvili s Péťovou matkou a pak i otcem a že ani jeden se už nechce o malého starat. Řekli mi různé možnosti, jak danou situaci řešit. Vnuka jsem se ale nedokázala vzdát, vyhrála tedy po dlouhém rozhodování pěstounská péče a ze mě byla najednou babička pěstounka.

Jak moc jste toto rozhodnutí zvažovala?

Velmi pečlivě. Bylo to rozhodnutí, které ovlivnilo celý můj život. Musela jsem zvážit své vlastní zdraví, síly a schopnosti. Přemýšlela jsem dost o tom, jak to ovlivní můj každodenní život. Rozhodla jsem se a bylo to rozhodnutí, které jsem udělala srdcem.

Jaké to pro vás bylo emočně, co jste ve chvíli rozhodování přijmout vnuka do péče cítila?

Bylo to velmi náročné období. Cítila jsem směs strachu, nejistoty, ale také radosti a lásky. Strach z toho, jestli to zvládnu, jestli budu schopná poskytnout vnukovi vše, co potřebuje. Ale také jsem cítila obrovskou radost z toho, že mohu být s ním a pomoci mu. Bylo to jako horská dráha emocí.

Jak dlouho už vnuka v péči máte?

Už to bude 5 let. Tedy od oficiálního svěření do pěstounské péče. Čas letí, když jste zaneprázdněni péčí o dítě.

Co je při péči o něj pro vás nejnáročnější?

Nejnáročnější je udržet krok s jeho energií a potřebami. Péťa má hodně energie a někdy je těžké mu stačit. Řešíme i zdravotní problémy, které se ukázalo, že mají souvislost s požíváním návykových látek v těhotenství. Je náročné, když má špatný den nebo je třeba nemocný. Úplně nám nevyšla školka, ukázalo se, že Péťa to ve velkém kolektivu nezvládá a i s ohledem na zdravotní problémy to pro něj bylo moc náročné. Jsme spolu tedy doma a aktuálně řeším vhodnou školu, kam by mohl příští rok nastoupit.

Potýkáte se ve své roli se strachem? Třeba s ohledem na svoje síly, věk apod.?

Ano, občas mám obavy o své síly a zdraví. Vím, že nejsem nejmladší, a někdy se bojím, jestli budu schopná do budoucna zvládnout všechny nároky péče o dítě. Ale snažím se být pozitivní, udržovat se v kondici, jíst zdravě. S Péťou chodíme dokonce spolu cvičit do venkovní posilovny a když čas dovolí, zajdu si ráda také na jógu.

Jaký vztah nyní máte se svým synem, jak se vyvíjel?

Nejdříve se po odjezdu syn neozýval. Nyní se párkrát do roka ozve, s Péťou chce po telefonu také mluvit, ale doma od odjezdu nebyl.

Co a kdo vám při péči o vnuka pomáhá?

Mám velkou podporu od blízkých přátel. Například sousedka mi pomáhá s hlídáním. Využívám služeb mojí doprovázející organizace, kam chodím také na vzdělávací semináře. Jednou ročně jezdíme i s vnukem s dalšími pěstouny na víkendový pobyt. Většinou je tam více pěstounů prarodičů, takže to je pro mě moc bezva. Řešíme totiž podobné situace, radosti i problémy.

Co jste se při péči o vnuka naučila? Co Vám dělá radost?

Naučila jsem se být trpělivější a flexibilnější. Vzhledem ke zdravotním problémům Péti jsem se také naučila být vděčná za malé radosti. Vidět, jak můj vnuk roste a vyvíjí se, je pro mě největší odměna a motivace pokračovat.

Děkujeme paní Marii za rozhovor a přejeme hodně štěstí!

Zdroj: Rodinná síť