Díky pěstounské péči našla novou rodinu nejen má vnučka, ale tak trochu i já
Miladu jsem poznala na narozeninové oslavě Janičky, kterou má moje kamarádka v pěstounské péči. Daly jsme se do řeči a já jsem se dozvěděla, že je to Jany biologická babička a jak moc těžké pro ní bylo, když její dcera odešla z domova, propadla drogám a následně jí odebrali dítě. Dál jsme si povídaly o tom, jak Milada zvládla situaci, kdy se kvůli svému zdravotnímu stavu nemohla sama o vnučku postarat a jak je vděčná za to, že může být součástí Janičky života v její nové pěstounské rodině.

Zdroj: Rodinnasit.cz
Milado, vraťme se zpátky do doby, kdy Vaše dcera odešla z domova. Co se vlastně stalo?
Když byla dcera na střední škole, přestěhovali jsme se z města na vesnici, kde manžel zdědil malý domek po své matce a našel si tam i práci. Já jsem už byla v té době v invalidním důchodu a jako učitelka jsem vypomáhala na částečný úvazek se suplováním v místní základní škole. Myslím, že dcera si tam nikdy nezvykla. Často zůstávala u spolužaček ve městě na noc. Když odmaturovala, sbalila si kufr a oznámila nám, že dál studovat nebude a odchází se spolužačkou do Prahy. Tam se ale nedostaly a skončily v okresním městě, kde si našly obě práci v místní továrně. Vídali jsem se celkem pravidelně, ale postupem času její návštěvy ustávaly, až přestala jezdit úplně. Když jsme se za ní vypravili, zjistili jsme od její kamarádky, že se přestěhovala s údajným přítelem do pronajaté garsonky a stejně jako on začala fetovat.
To musel být pro Vás šok, takové zjištění. Snažili jste se s ní nějak zkontaktovat?
Byl to obrovský šok, v té době šílené zklamání a hlavně pocit vlastní viny. Dceři jsme chtěli pomoci a postarat se o ní, ale to se nepovedlo. Nechtěla s námi mít nic společného. Ozvala se až po delší době s tím, zda bychom jí dali peníze na výbavičku pro dítě, protože je těhotná. Slíbila, že drogy už užívat nebude a my jsme jí pomohli vše pořídit a upravit garsonku pro příchod miminka. Potom bylo vlastně delší dobu poměrně klidové období. Když se narodila Janička, dcera s ní za námi často jezdila a musím říct, že jsme si to moc užívali. Proto jsme ani neřešili, kdo je otec dítěte a nijak na ni netlačili. Když manžel zemřel následkem úrazu, dcera s vnučkou pro mě bylo to hezké, pro co jsem mohla žít. Časem ale začala dcera jezdit opět méně a méně a to už jsem věděla, že je zle. Opět sklouzla k drogám.
Jak jste to období zvládala? Starost o dceru a vnučku, sama v domě na vesnici, daleko od nich.
Těžce, já se snažila pomoct jak to šlo, ale s dcerou nebyla o nějakém léčení řeč, natož aby mi vnučku půjčila. Navíc se mi zhoršoval můj zdravotní stav, což mi dost znemožňovalo za nimi jezdit. Po nějaké době mě jednoho dne večer najednou kontaktovala policie a sociálka. Dceru odvezla policie, později jsem se dozvěděla, že za krádež, a o Janičku se postarala sociální pracovnice. Sdělila mi, že si mohu požádat o péči a jako biologická babička se o vnučku mohu starat.
Pracovnice OSPOD tedy navrhla příbuzenskou pěstounskou péči a Janičku nechali u Vás?
Bohužel ne, já už v té době byla pohyblivá pouze o berlích a bohužel bych péči o v tu dobu 6leté dítě nezvládla. Ke mně samotné už v té době jezdila paní z nedalekého domova důchodců, pomáhala mi se spoustou věcí, vozili mi i obědy, abych nemusela vařit. Bylo mi tedy sděleno, že Janička půjde do pěstounské péče na dobu, než se jí najde nějaká rodina nebo se můj zdravotní stav nezlepší. Bylo to ale daleko a naše kontakty byly tedy přetrženy.
Vnučka šla tedy do přechodné pěstounské péče. Byla jste nějak informována o tom co bude dál?
Ano, musím říct, že paní ze sociálky byla skvělá. Když bylo jasné, že můj zdravotní stav se nezlepší, vše mi vysvětlila a řekla, že budou hledat rodinu, kde by Janička mohla trvale žít. Dnes už vím, jaké bylo štěstí, že se našla rodina poměrně nedaleko ode mě a jaké bylo štěstí, že se vůbec našla. V tu chvíli jsem ale já osobně zažívala obrovskou bezmoc, zklamání sama ze sebe, že se o vnučku nedokážu postarat. Vlastně jsem na sebe byla tak moc naštvaná, že jsem si ani neuvědomovala, že pokud se nenajde rodina, Janička by mohla skončit v dětském domově někde daleko a také bychom se nemusely nikdy už vidět. Rodina se asi za půl roku našla a za dalších pár měsíců mi paní ze sociálky domluvila, že se s vnučkou mohu vidět. Na schůzce jsme byli nejdřív jen já, sociální pracovnice a pěstouni. Řekli jsem si pár vět a oni mně mimo jiné to, že se vnučka na mě dokonce ptala. Tolik jsem se už těšila, až Janičku uvidím.
To je skvělé, že jste měla informace a péči od sociální pracovnice. I když chápu, jak dlouhý a náročný čas to pro Vás musel být, když jste několik měsíců vnučku nemohla vidět. Poté jste se tedy konečně setkaly?
Přesně tak, Janičku mi konečně dovedli. Mám to trošku v mlze, pamatuju si, že jsem tenkrát hrozně řešila, že jsem jí nekoupila žádný dárek na uvítanou a jestli si na mě bude pamatovat. Jasně, že pamatovala. Vždyť už to byla skoro školačka, velká a krásná holka. S pěstouny, kteří se chovali moc mile, jsme se domluvili, že si budeme s Janičkou telefonovat a jak to půjde, domluvíme vždy nějaké setkání.
Pokud tedy vše probíhalo dál, jak jste si slíbili, zní to jako dobrý konec pro všechny. Ale co Vaše dcera?
Dcera skončila na několik měsíců ve vězení. Po propuštění se mi jednou ozvala. Od té doby jsem jí za poslední 2 roky mockrát neviděla. Jen zřídka a to díky tomu, že mi za tu dobu párkrát přišla ukrást nějaké věci z domu, aby měla na drogy. Tohle je moc těžké a já až po terapii u psychologa, kterou mi domluvil lékař, pochopila v tomto směru hodně věcí. A hlavně to, že abych mohla dceři pomoci, musím se od ní nejdříve odpoutat. Dcera mi dává za vinu, že Janička není s ní, že jsem se o ní měla postarat, než se vrátí z vězení. Nechce slyšet, že ani tak by to tak jednoduché s návratem k ní nebylo, vždyť ani pořádně nemá kde bydlet, bere drogy, nemá práci. To, že se s Janičkou vídám, jí tajím, vůbec nevím, co by se dělo. Přitom ona sama nemá zájem o kontakt s ní, jak sdělila sociální pracovnici.
Moc si cením, že mi otevíráte pro vás tyto velice citlivé a těžké věci a těší mě, že se Vám na tom pomocí terapie daří pracovat. Pojďme tedy radši na optimističtější téma. Jsme právě na oslavě Janičky narozenin, jezdíte na ně pravidelně?
Ano a nejen to. Janička měla opravdu štěstí a já také. Novou rodinu nenašla vlastně jen ona, ale dnes už říkám, že i já. Že je to už taková tak trošku i moje rodina. Janička získala také dva starší sourozence a ti jsou také moc fajn, krásně ji přijali a pomáhají jí s učením. Tím, že nebydlíme od sebe daleko, Janičku mi vozí na návštěvy. Když slaví ona nebo někdo z rodiny narozeniny, dokonce si pro mě přijedou. A když mám narozeniny já, celá rodina přijede gratulovat zase mně. Tohle jsou opravdu krásné chvíle a já jsem moc šťastná, že se Janička dostala zrovna do takové skvělé rodiny a že já mohu být její součástí.
S redakcí Rodinné sítě se o svůj příběh podělila Milada, babička vnučky Janičky vyrůstající v pěstounské péči. Jména byla v textu z důvodu ochrany soukromí změněna, foto ilustrační.
Zdroj: Rodinnasit.cz