Sedmdesátka je tady!
A mám to, sedmdesátka si mi sedla za krk a nic s tím nenadělám. Dlouho před narozeninami jsem měla nedobré pocity, sakra, ten čas tak letí. Byla jsem z té číslovky špatná. Až se našel dobrý člověk, který mi poradil: „To nemůžeš brát pesimisticky, ale s radostí", a tak beru: „Mám štěstí dožila jsem se. Díky cvičení mi to chodí, mohla jsem vypustit léky na tlak, máme tři krásná vnoučátka, která babičku i dědu milují, s dětmi vycházíme také velmi dobře. Manželství už je pravda trošku jiné, jak před třiceti lety, ale důvěra a láska zůstala s námi."
Zdroj: Alena Kučerová
Kulaté narozeniny jsou dobrou příležitostí ke vzpomínkám a zhodnocení životní etapy. Mně život zavál nejdříve za knihkupecký pult. Nemohla jsem po devítce jít studovat. Na Knihkupecké škole v Luhačovicích jsem se seznámila se svým budoucím manželem. Po listopadu 1989 jsem se začala věnovat vysněné novinařině. Byla jiná, než je dnes, byla jsem hodně mezi lidmi, žádné stahování z Internetu. Poznala jsem pěknou řádku lidských osudů, podařilo se mi i párkrát pomoci. Třeba Nikolce Drgové z Bojkovic. To byla první sbírka na operaci v cizině, která jí zachránila život. Dnes je z Nikolky šikovná mladá žena a mě to hřeje u srdce.
S kolegy novináři jsme absolvovali na Okresním soudě v Uherském Hradišti soud s Aloisem Grebeníčkem, navštívili jsme hradišťskou věznici. Měli jsme možnost sledovat reakce politiků: „Přijeli do UH, zamířili do věznice, vyslechli stručnou historii, vyděšeni hlásali, že je třeba s tou rekonstrukcí něco udělat. A tak se na tom dvoře postupně vystřídali, nebudu je jmenovat, ale bylo to jak přes kopírák. V Praze je hradišťská věznice už tak netrápila.
Raději vzpomenu na krásné novinářská chvíle. V ZOO Hodonín jsem si mohla pochovat maličkého samečka orangutana, který zde žil s rodiči poté, co pražskou ZOO postihla povodeň. Dnes je z něj veliký chasník, chlouba ZOO v Bratislavě, prožila jsem v roce 1997 povodeň v Uherském Hradišti, kdy se k nám sjeli skvělí hasiči z celé republiky. Vědomí, že v tom nejsme sami, bylo hodně důležité. To jsme tak jeli v nafukovacím člunu ulicemi města a rozváželi svíčky. Jeden z občanů bohužel špatně slyšel a tak na nás volal: „ Vy vezete flíčky? To je dobře, žeru už kolikátý den maso, elektrika nejde, mražák povoluje.“ Zklamali jsme jej. Když po pár letech byly povodně v Čechách, naši chlapci se samozřejmě vydali pomáhat.
Krásné dny plné pohody, třeba i s tou sedmdesátkou, či vyšší číslicí, přeje
Alena Kučerová
