Když při péči začíná chybět láska a radost
Narůstající potřeba péče o naše blízké dokáže rozhodit nejen rodinný systém a náš životní rytmus, ale také naše vztahy. Kolikrát jsme slyšeli příběhy, kdy se dospělé děti rozhodly postarat o své stárnoucí rodiče. Dávaly do péče veškerou svou lásku a měly ty nejlepší úmysly. Avšak po čase se ocitly v zajetí stereotypu a začarovaného kruhu. Povinnosti, starosti a vyčerpání je postupně semlely. A v péči začala chybět láska a radost.
Zdroj: sendvicovagenerace.cz
Pokud zažíváte něco podobného, vězte, že v tom nejste sami. Je to častý jev, se kterým se zástupci sendvičové generace potýkají. Dobrá zpráva je, že na vaší situaci můžete pracovat a pokusit se přinést zpět to dobré, co se během péče postupně vytrácelo.
Někdy ani ty nejlepší úmysly nestačí
Ačkoli si senioři mnohdy přejí zůstat doma až do konce svého života, a jejich děti by se často o své staré rodiče rády postaraly v domácím prostředí, není to tak snadné.
Co všechno má vliv na to, že se postaráme o stárnoucí rodiče?
RECIPROCITA – Rodiče se starali o nás, tak se o ně také postaráme.
EMOČNÍ VAZBA – Mám rodiče rád/a a chci se o ně postarat.
ZÁVAZEK – Kdo jiný než děti by se měl postarat o své staré rodiče.
NENÍ JINÉ ŘEŠENÍ – Jinak to prostě nešlo.
DISPONABILITA – Jsem jediný, kdo má prostor a čas.
DOSTUPNOST A KVALITA SOCIÁLNÍCH SLUŽEB – Pokud budou v místě bydliště kvalitní služby, tak je využijeme. Když služby nejsou, tak se musíme postarat pouze my.
Každopádně péče o druhé bývá náročná a pokud na ni člověk zůstane sám, tak mu hrozí, že vyhoří.
Každodenní kolotoč povinností a věcí, na které nesmíme v žádném případě zapomenout, nás mohou začít od našich blízkých pomalu odcizovat. Možná už začínáme fungovat jako roboti. Plníme úkoly, abychom si je mohli odškrtnout z nekonečného seznamu. Přebíháme z místa na místo a sledujeme čas, kterého se nám zoufale nedostává. Jsme nervózní a ve stresu. A napadá nás, kam se poděla radost a láska k těm, o které pečujeme. Přičemž tuhle myšlenku následují pocity viny, že je to všechno naše chyba. Není.
Vraťme se k podstatě vztahů
Vztahy v rodině umí být jak komplikované, tak plné lásky a podpory. Zkusme se na chvíli zastavit. Být „tady a teď“ nejen s našimi blízkými, ale také sami se sebou. Co prožíváme? Co cítíme? Někdy nám může chybět obyčejné „prostě být spolu“ a neřešit praktické věci. Společně se zasmát, zažít něco pěkného a mít nač vzpomínat. Najděme ve všem tom shonu chvilku, která bude vyhrazena povídání a naslouchání. Nebojme se také doteků. I obyčejné pohlazení může zlepšit našemu blízkému celý den. Všímejme si pěkných maličkostí, která se nám mohou v záplavě povinností lehce ztratit.
Nezapomínejme na sebe
Buďme k sobě laskaví. Nenakládejme si na sebe nadměrné množství věcí. Mysleme i na sebe a svůj život. Neztraťme se v péči o druhé. Poslouchejme, jak se cítíme, co nám dělá radost a co nás naopak tíží. Vyžaduje-li to situace, vyhledejme odbornou pomoc.
Přejme si hodně fyzických a psychických sil, zdraví, lásky, radosti ze života a také moudrosti, abychom dělali správná rozhodnutí a dobře pečovali nejen o druhé, ale také o sebe. Protože když se vyčerpáme, tak nikomu rozhodně nepomůžeme.
Zdroj: Centrum pro rodinu a sociální péči (www.sendvicovagenerace.cz)
