Jiří Krampol: Upravené ženy se mi vždy líbily

Mezi vaše velké záliby patřilo cestování. Kolik zemí jste navštívil?

V Evropě jsem nebyl pouze v Holandsku a v Portugalsku. Jinak jsem byl v Americe, v Austrálii, v Asii i v Rusku.

Kam vás to na světě nejvíc táhne?

Nejvíc mi přirostly k srdci Kanárské ostrovy. Básnicky řečeno, tam snad sídlí Bůh. Jako by mě tam Pánbíček vždycky nabil nějakou zvláštní silou. Byl jsem tam sedmadvacetkrát, dvakrát i se Slávkem Šimkem.

Tam toho ale zrovna moc k vidění není. Většinou holé skály…

Ale kdepak. Můj známý tam odletěl na dva měsíce na brigádu, aby si zdokonalil španělštinu, a už je tam čtrnáct let. Na Kanárech se i oženil, úspěšně podniká, a když jsem tam byl na dovolené, vzal mě na výlet na houby. Do lesa, který vypadal stejně jako v Čechách. Koukám, pod borovicí muchomůrka a kousek dál další houby. To jsem vůbec nečekal.

Určitě vám v cizině neunikly hezké holky. Kde žijí ty nejhezčí?

Myslím, že nejhezčí ženský jsou na Moravě. Například v Americe mě jednou Šimek upozornil na ulici na hezkou holku, ze které se ale za chvíli vyklubala Češka, která tam fotografovala.

Zažil jste někdy pocit, že jste si po návratu z ciziny řekl – ta Praha je stejně nejkrásnější?

Určitě je jedním z nejkrásnějších měst na světě. Proto jsem nevěřil svým očím, když jsem si přečetl, že Barbra Streisandová prohlásila, že byla Prahou zklamaná. Tenkrát jsem pro změnu já v tisku prohlásil, že pokud to řekla, tak je blbá. S těmi jejich papundeklovými baráky se přece Praha nedá vůbec srovnat. Byl jsem za ten výrok napaden, ale stejně moc nevěřím, že to vůbec řekla. Když se podívám na Prahu, to je skvost, ze kterého dýchají staletí.

Řadíte se do skupiny lidí s označením celebrita?

Ten výraz beru jako urážku. Celebrita znamená, jak jsem si ve slovníku přečetl, známý člověk. Tedy mimořádně známý člověk, kterého většina lidí zná. Ale to neznamená, že ten člověk také něco dokázal.

Můžete to upřesnit?

Někdy bohužel stačí, že se dotyčný jenom opije na večírku, a je to v novinách. Například naše operní zpěvačka Eva Urbanová dosáhla neskutečných úspěchů v newyorské Metropolitní opeře a u nás se téměř nedozvíte, jaká mezinárodní ocenění ve světě posbírala. Člověk by měl být glorifikován za to, že něco dokáže. Ale co mě má těšit na tom, že se někdo opil na večírku?

Byl jste háklivý na články o své osobě v novinách?

Bulvár mi nevadí, je všude na světě. Ať píše, ať přehání. Vadí mi, když začne ubližovat. Katastrofické situace přitahují čtenáře víc než úspěch. Nepamatuji se, že by někdo v posledních letech napsal o někom něco pochvalného. Například, že nějaký herec podal super výkon, nebo že se někomu něco povedlo. Ale když někoho při něčem nepopulárním načapají, hned je to na titulní straně. Nebo si média vyberou nějakou osobu, která v životě nic kloudného nedokázala, kromě toho, že vymetá všechny večírky, a cíleně se z ní snaží udělat hvězdu. Pak otevřete noviny a vidíte tvář člověka, kterého všichni znají, ale nikdo pořádně neví, co udělal. To jsou pak také tak zvané celebrity.

Prý jste citlivý na své fotografie v novinách. Že tam zkrátka musíte mít hezkou fotku.

Hezká fotka neznamená, že bych tam chtěl být zrovna za fešáka. Mně nevadí, když se na fotce pitvořím, mám nasazenou čepici a vypadám tam jako blb. Vadí mi, když někdo udělá vysloveně špatnou fotografii. Třeba kousnu do zrníčka vína, mám pusu nakřivo a vypadám tam, jako když jsem po mozkové mrtvici. Nebo mě vyfotí bezprostředně po návratu z nemocnice, kde se dám dohromady, a na fotce vypadám jak v posledním tažení. Vadí mi to úmyslné škození.

Máte rád filmové komedie?

Pořád se můžu dívat na Vlastu Buriana, jeho filmy jsou věčné. Nebo Homolkovi, to jsou přesně filmy, které tady chybí.

Co se týče humoru, co vám říká jméno Felix Holzmann?

S Felixem Holzmannem jsem se znal osobně, byl to příjemný člověk. Tomu jsem se skutečně smál, protože jeho humor byla nefalšovaná sranda. Měl výhodu, že dělal omezený počet scének celý život. Měl to tak dokonale vypilované, že to bylo skvělý. Taková ukázka vypracovanosti je například i Mistr Bean. Ty svoje slavné situace měl vymakaný a vychytaný za léta. Potom jsem s ním viděl nějaký film a to bylo příšerný. Ne blbý, ale příšerný.

Ve filmech dabujete mistrovsky Jeana Paula Belmonda. Kolik jeho filmů jste namluvil?

Osmadvacet, ale nikdy jsem se s ním bohužel nesetkal.

Sledujete sám sebe rád v televizi nebo v kině?

Koukám se na sebe pouze z profesního hlediska. Ne jako na Jiřího Krampola, ale jako na zboží. Zkrátka z pozice konzumenta. Jestli to je, nebo není dobré.

Uvažoval jste někdy nad tím, čím byste se živil, kdybyste nebyl hercem?

Jako malý kluk jsem chtěl být námořníkem a byl jsem zklamaný, že mě nevzali do Děčína na Labsko-oderskou plavbu. Ale přivydělával jsem si různě. Na škole jsem například chodil na brigády do hospody Na Nebozízku, kde jsem roznášel pivo, a také jsem pracoval jako důvěrník pojišťovny a obcházel jsem dlužníky.

Autor: Jaroslav Benda

Dokončení rozhovoru v Době seniorů 03/2025