Je to jako byste porodily dítě a dali ho vychovat někomu jinému!

Zeptali jsme se - Kdo je Kateřina P. Průšová?

“Jóó, tak to bych občas taky ráda věděla. Ale co zatím tak pozoruji, tak je to bytůstka, která se snaží vidět obyčejné v neobyčejném a pochopit nepochopené.”

Abstraktní představení autorky doplníme tím, že Kateřina je mladá scenáristka, režisérka a herečka, která tvoří autorská divadelní představení, která se zabývají tématem psychických poruch. Tyto představení tvoří pod kolektivem TAK i TAK, reps. je spoluzakladatelkou tohoto kolektivu.

Co/Kdo je kolektiv TAK i TAK?

“Stručně bych to shrnula, tak, že jsme kolektiv mladých umělců, ve kterém tvoříme autorská díla a jsou pro nás typická témata psychických problémů, lidské duše i mysli, vztahů a závislostí. Snažíme se tak dostat do hloubky lidské duše a nás samých a nebát se otevřít témata vnitřních démonů. Vím, že takto to zní velmi abstraktně a vytvořit si přesnější představu o naší tvorbě, tak nemusí být úplně lehké, ale tak nějak jako autorka mám vždy raději, když mohu divákovi nabídnout celé dílo a mluvit komplexněji přímo skrze něj.”

Jak vznikl název?

“No… to bylo tak… Když jsme se s Domčou rozhodli, že vytvoříme společně naši tvůrčí dvojci, původně jsme totiž byli pouze duo TAK i TAK a až později se to “rozrostlo” do kolektivu, za což jsem moc ráda a vážím si toho, tak jsme seděli v jednom takovém zapadlém čínském bistru na Florenci a na špinavý kapesník jsme si napsali naše jména se záměrem poskládat název z písmen našich jmen. A teď vznikaly různé varianty, které plnily špinavý kapesník, ale s ničím jsme nebyli úplně spokojeni. Už v takovém “zpruzeném” rozpoložení s myšlenkou, ať už to máme hotové, jeden z nás (přiznám, že nevím jestli to byl Domča nebo já) ukázal na kapesník plný návrhů a písmen a pronesl: “To může bejt tak i tak.” No a název byl na světě.”

Kolektiv TAK i TAK vedete společně s Dominickem Rossem, jak máte své “role” rozdělené?

„On to byl v podstatě dost impulzivní a nepromyšlený nápad vytvořit společný kolektiv, a proto i zpočátku trvalo než se tak nějak nakonec přirozeně rozdělilo, kdo co. Rozseklo to asi nejvíce to, že Domís je velmi talentovaný po stránce technické - kamera, grafika, fotka, ale i ve vytváření hudby a skládání textů. Má i vystudovanou umělecko-technickou školu. Já studovala scenáristiku a vždy, když něco píši, tak mám v hlavě jasnou představu toho, jak bude vypadat scéna, v jakou chvíli, co která postava dělá, kde stojí, co používá za rekvizity atd… a tak ta režie vyplynula nějak sama. Popravdě bych si nedovedla představit dát svůj scénář někomu jinému, aby jej “převedl” na jeviště. Přirovnávám to často k výchově dítěte - je to jako byste porodily dítě a dali ho vychovat někomu jinému.“

Zažili jste nějaké neshody?

„Jasný. Hodně. A je to úplně přirozené. Protože, když Vám o něco jde a záleží Vám na tom, tak proto chcete logicky udělat to nejlepší a často Vás ovládnou emoce, které v tu chvíli třeba nezvládnete úplně nejlépe ukočírovat. Jsou i okamžiky, kdy oba danou věc cítíte jinak, což také může vést k nějakému konfliktu. Naštěstí jsme to ale vždycky zvládli nějak vyřešit a dojít ke kompromisu. Hlavně se snažíme umět od sebe oddělit vztah pracovní a osobní, abychom si ty emoce z jednoho netahali do druhého.“

Foto Kateřina Vrbová

Kateřina P. Průšová má mimo jiné na divadelních prknech svá dvě autorská představení - Hra střepů a Živožití. U obou představení je autorkou i režisérkou, jaká pozice je jí bližší?

“Tyjo. To se nedá říct, protože jak jsem říkala předtím - nedokážu si představit dát svůj hotový autorský scénář někomu, aby ho zrežíroval a zároveň jsem nikdy nerežírovala něco, co jsem nenapsala. Od začátku do konce “je to moje” a jedno bez druhého by pro mě neexistovalo.”

S jakými úskalími ses jako scénáristka Hry střepů a Živožití potýkala?

“U Hry střepů to bylo určitě to, abych zvládla téma bipolární poruchy, kterou trpí hlavní postava příběhu vykreslit co nejvíce realisticky, věrohodně a zároveň barevně. Také to, aby každá postava se svým tématem měla dostatečný prostor a hloubku a všechny dějové linie se přirozené propojili s tou hlavní a nevznikl z toho akorát tak “myšmaš.” V Živožití šlo o to, zvládnout udržet dějové linie a postavy na jednom místě a přitom neztratit na dynamice příběhu - celý děj se totiž odehrává pouze v jednom studentském bytě.”

Se spoluautorem scénáře, Dominickem Rossem, jste sepsali hru Živožití. Z čeho jste při psaní vycházeli?

“Z vlastních zkušeností. Chvíli jsme s Domísem bydleli i spolu, takže v představení se objeví i naše společné zážitky a některé dialogy jsou naprosto totožné s tím, jak se ve skutečnosti odehrály. Já osobně jinak zažila celkem dost spolubydlení a dost spolubydlících, takže inspirace bylo víc než dost.”

Jaká je pro tebe “main message” představení Hra střepů a Živožití?

“Všímejme si toho, co se děje okolo nás, vnímejme, co a kdo je vedle nás a nezapomeňme na své vnitřní já. A taky nebojme se mluvit o tom, co a jak se cítíme.”

Co má podle tebe představení Hra střepů společného s představením Živožití?

“Kromě autorů tématiku mezilidských vztahů a právě uvědomování si toho, co se kolem mě i ve mě vlastně děje. Zároveň obě představení, i když rozdílným způsobem řeší tématiku vztahů a ukazují nejrůznější charaktery lidí, kteří ve světě hledají své místo, stejně jako my všichni.”

Foto Dorota Haškovcová

Co je pro tebe při režii a psaní scénáře nejdůležitější?

“Barevnost. Každou postavu potřebuji dokonale znát a chápat, než vůbec začnu psát. Vždy si sepíšu životopis a charakteristiku každé postavy, a to od jejího dětství přes celý vývoj až do stádia, ve kterém se právě nachází. Vše, čím si prošla, co řešila, zažila… Jak chodí, vypadá, mluví… Protože teprve pak jde hledat všechny motivace a možné činy té postavy. Vždyť novou postavou tvoříte nového člověka, a proto ta postava musí být, co nejvíce věrohodná, co nejvíce lidská a skutečná, to je pro psaní ten základ, který považuji za velmi důležitý a neměl by se podceňovat. A věrohodnost a barevnost postav je pro mě důležitá i při režii. Zde je totiž důležité, aby herec tu postavu chápal stejně jako já a nechal ji skutečně ožít. Ještě než se začne zkoušet se s každým hercem (po tom, co si přečetl životopis postavy a scénář) sejdu a postavu společně probíráme. Otevřeně chci slyšet i od něj, jak ji vnímá, jak by podle něj měla chodit mluvit, a pak hledáme společnou cestu a porozumění té postavy. Protože, když postava není věrohodná, tak se s ní divák těžko sžije.”

Jsi autorkou Hry střepů a Živožití. Je ti některé z těchto děl bližší než to druhé? Pokud ano, v čem?

“To je strašně těžká otázka. Hra střepů je prvotina, ta vždycky bude mít své místo, ale Živožití je pro mě v podstatě takové představení mých vzpomínek na období střední a vysoké školy a vzpomínky jsou v člověku také napořád.”

Foto Kateřina Vrbová    

Chystáte charitativní akci Procházka krizí, co Vás k tomu vedlo?

“Hele… Ta myšlenka prostě přišla a já se rozhodla ji přijmout a naplnit.”

Proč právě název Procházka krizí?

“Ten vychází z názvu písničky, která uzavírá naše představení Hra střepů. Text napsal Dominick Ross a hudbu Vojta Adamčík. Nejenom, že procházka krizí je trefnou metaforou pro psychické onemocnění, ale také na této charitativní akci proběhne premiéra našeho videoklipu právě k písničce Procházka krizí.”

Věnuješ se, kromě psaní a režie, ještě jiným aktivitám? Pokud ano, jakým?

“Jasně. Kdyby byl člověk pořád jen v divadle nebo za počítačem a bloudil v různých příbězích jako různé postavy, tak by mu brzo “jeblo.” Jako odreagování mám rozhodně pohyb, u něj člověk alespoň na chvíli vypne hlavu. Dělám akrobacii na kruhu a ráda se toulám, to člověk prostě jen jde, třeba poslouchá hudbu a je si čistě jen v sobě. A ještě bych asi dodala zvídavost k oboru psychologie, která je pro mě v krásném propojením s psaním, a ve které se nyní snažím všemožně vzdělávat.”

Co pro tebe obecně psaní znamená?

“Léčení. Možnost poznávání sebe z jiné stránky, únik do své mysli, kdy můžu maximálně popustit uzdu své fantazie, své “vnitřní dítě” a vlastně si tak hrát. Zároveň ale i vracení se a čerpání z bolestivých věcí, které jsou také částí mé inspirace.”

Více se dozvíte zde: https://www.pixapro.cz/hra-strepu/

Předprodej vstupenek: https://pixapro.boomevents.org/cs

Instagram kolektivu TAK i TAK: https://www.instagram.com/tak.i.tak_?igsh=MXRqd2p2Z3dhOTAyNg==

 
Foto Dorota Haškovcová

Foto Dominick Ross

Autor: kolektiv TAK i TAK