Hledali jsme smysl dalšího žití a bytí, říkají manželé Abelovi

S největší pravděpodobností se vás zeptám na otázky, které jste už nesčetněkrát zodpověděli, ale patří k tématu, takže to asi nepůjde jinak. Přesto všechno, bych s vámi dnes chtěla mluvit jako rodič. Napadla vás někdy otázka „Proč právě naše dítě?“

Je to neuvěřitelné, sami to nechápeme, ale opravdu nenapadla. Je to nejčastější otázka všech našich klientů i jejich blízkých. Je logická, je přirozená, zároveň však je sžírající a deptající. Nějakou milostí Boží se nám vyhnula.

Pro ty, jež neznají váš příběh, ve zkratce uvedu, že váš syn Jakub Kryštof ve svých dvaceti letech onemocněl zákeřným typem rakoviny – osteosarkomem, prošel náročnou léčbou a chvíli to vypadalo, že všechno dopadne dobře. Nemoc však zaútočila po druhé a s ještě větší silou. To už Jakub nezvládl. Vy jste v předchozích rozhovorech tuto, pro mě nepředstavitelnou situaci, připodobňovali k tomu, jako kdyby vám někdo rval zaživa srdce z těla. I přes takovou bolest jste se zvedli a začali pomáhat. Rodin s podobným osudem, jako je ten Váš je, bohužel, hodně, ne všichni jsou však tak silní, aby začali pomáhat dalším lidem. Co vás tedy přivedlo na myšlenku založit nadační fond? Co bylo tou motivací?

Vše začalo tím, že po celou dobu Kubovy nemoci, jsme si jako středně zabezpečení podnikatelé mohli dovolit nechodit do práce a poskytovat mu plnou pečovatelskou podporu. Když nebyl nárok na sanitku, mohli jsme si ji zaplatit… Po celou dobu jsem si říkal: „Jak takovou situaci řeší samoživitelka či sociálně slabší rodina, důchodci a podobně.“ A po celou dobu jsme byli rozhodnuti po Kubově uzdravení těmto lidem pomoci. A ani Kubův odchod na tom nic nezměnil.

Hledali jsme smysl dalšího žití a bytí a pomoc bližním byla jediná možná volba. Velice nám pomohl kamarád a podnikatel Martin Jotov, který nás vyslechl a pravil: „To je skvělý nápad, udělejte to a já vás podpořím“.  A podpořil nás časem na konzultace a výraznou finanční částkou.

Všimla jsem si, že při rozhovorech s vámi – nejen těch oficiálních, ale i těch našich, osobních, často používáte výraz „žít život v přítomnosti“. Zejména, ty, Tibore, o tom mluvíš. Co to pro vás znamená a jaký význam to mělo tehdy? Pokud to tedy slovy lze vůbec vyjádřit.

Byla to jediná možnost jak tu šílenou hrůzu žít a přežít. Přirozeně nás to do té přítomnosti hodilo a drželo.  A kdykoli jsme se zapomněli a začali řešit, co bylo či bude, vyjela obrovská bolest a do té přítomnosti nás vrátila. Snažili jsme se tedy co nejpřirozeněji řešit a žít jen to, co právě je.

Od našeho prvního setkání se vás chci zeptat na velmi osobní věc. Zatím jsem neměla odvahu, ale dnes to zkusím. Pokud nebudete chtít odpovídat, pochopím to ... Kdy přišlo to smíření čili to uvědomění si, že se blíží konec a že už to nejde zvrátit? A poznali jste to i u Kuby?

To je velice těžká otázka. Po poslední lékařské konzultaci 16.10. 2020, 18 dní před koncem Kubova života, bylo jasné, že není jiné cesty. Přesto hrajete hru, že to ještě nějak zkusíme. A tu hru s námi hrál i profesor MUDr. Robert Lischke, který nám slíbil ještě jednu biopsii, jejíchž výsledků se Kuba nedožil. Vnitřně jsme všichni věděli, že je konec. Přesto jsme hráli hru na čekání na zázrak a výsledky biopsie. Ani jedno však nepřišlo.

A ještě mi k tomu dovolte doplňující otázku, co na to Kubovi sourozenci? Jak prožívali celý ten čas?

To se musíte zeptat jich. Asi ani přesně nevíme. Sestra studovala v cizině a ostatní bydleli jinde. Byli ušetřeni té hrůzy v každodennosti. Vlastně to nevíme.

Je možné, aby si člověk odnesl z takového prožitku nějaké, řekněme, poučení nebo nevím, jak to přesněji nazvat. A co byste vzkázali rodinám, jež právě prožívají  to, co jste zažili vy?

Poučení? Těžko říci. Optikou toho, co se nám stalo, jsme si uvědomili jaké nedůležitosti až nesmysly jsme celý život řešili, jaké hlouposti nám kazily život. Jak málo jsme se radovali z běžných a obyčejných věcí, které nám dnes připadají úžasné. Třeba že máte doma teplo, máte co jíst, svítí slunce, zpívají ptáci…

Vzkaz druhým? Buďte prosím trpěliví, silní a nikdy neztrácejte víru a naději. A nebojte se říci si o pomoc.

Jsou tomu tedy tři roky (když tak mě, prosím, opravte), co se  Kuba usmál naposledy a dohrál svoji hru s nemocí, jak vy říkáte. Určitě to ještě nepřebolelo. Navíc, se defacto dennodenně se setkáváte  s podobnými příběhy, kde berete tolik potřebnou energii na to, abyste všechno zvládli? Co je tím hnacím motorem? Najdou se ve vaší současné práci alespoň nějaké drobné radosti?

Energii bereme kupodivu v práci. Práce je těžká, vyčerpávající, je jí hodně a přesto dokáže nabíjet. Je to zázrak stvoření. Pokud pracujete pro druhé, najdete v tom své poslání, je to samonabíjecí. A dalším zdrojem energie je vděk našich klientů. O tom platí to samé. Měli jsme jich 448 velmi vděčných a pouze dva nevděční – ti byli nešťastní a zoufalí. Nezlobíme se na ně. Myslím, že krásná bilance.

Jinak odpočíváme na procházkách v našich krásných Jizerských horám a sportem.

Tím se dostáváme k vašemu nadačnímu fondu. Můžete, prosím, vysvětlit, co přesně děláte, s čím se na vás lidé mohou obrátit?

Pomáháme nemocným s orientací v těžké životní situaci, nabízíme přehled v systému podpory. Sami poskytujeme kompletní sociální i ekonomické poradenství a nabízíme kontakty na odborníky např. v oblasti výživy, psychiatrie, psychologie i psychoterapie. Dále také poskytujeme adresné finanční příspěvky sociálně slabým, kterým sociální dávky nepokryjí jejich potřeby. Primárně sdílíme svoji vlastní zkušenost. Nebojíme se smutných a těžkých příběhů, sami jsme si tím prošli.

Spolupracujeme s nejvýznamnějšími organizacemi v této oblasti, jakými jsou Amelie z.s., Dobrý Anděl, Hlas onkologických pacientů i Liga proti rakovině, na odborném poli jsme v kontaktu s těmi největšími onkologickými klinikami v naší republice včetně Masarykova onkologického ústavu v Brně.

A co vize do budoucnosti? Jaké myšlenky se vám honí hlavou, jaké projekty plánujete? Na jaké akce byste pozvali veřejnost?

Vize do budoucnosti: Dnes náš tým čítá celkem 14 lidí, z toho 12 pracuje jako dobrovolníci.  Jejich pracovní výkon se však podobá dobře placenému plnému pracovnímu úvazku. Cílem je stabilizovat tým i firmu a pomoci ještě daleko většímu počtu klientů.

Dalším cílem je přerod naší zatím naprosto převažující činnosti – sociálního poradenství - v moderní nadační fond, který bude ještě komplexněji poskytovat veškeré spektrum služeb pro naše klienty.

Děkuji vám za rozhovor a přeji vám dostatek energie do vaší práce, kterou děláte naprosto skvěle.

Autor: redakce Pro prarodiče s.r.o. ve spolupráci s Marií a Tiborem Abelovými