Důležité je, aby člověk nebyl sám, pokud si to tedy nepřeje, říká Iva Valerová v druhé části rozhovoru

První díl rozhovoru naleznete ZDE. 

Jaké jsou největší odměny práce v paliativní péči? Jestli to tedy lze takto říci.

Ta práce nám dává velký smysl. Vám se to tak teď může zdát, že to snad ani není možný, když nám ten pacient při péči zemře, ale pak, když pozůstalá rodina začne vzpomínat, jaké to bylo v nemocnici martyrium, například jezdit na chemoterapie, co jim to přineslo ...

Naproti tomu, když vstoupí někdo k nim domů a začne se opravdu ptát, co ten pacient chce, čím mu můžeme ulevit, jak si to všechno představuje … Pacient  zjistí, že o tom, má s kým hovořit, že se může zeptat na to, na co mu v nemocnici nikdo neodpověděl. Někdy se tam fakt otvírají zajímavé i nikdy před tím nevyřčené věci.

Vždycky říkáme lidem a rodinám, žijte ten den, který je. Neřešte, co bude zítra ani za týden. Dneska vám je dobře, tak si to užijte. Když bude zítra špatně, začneme to řešit.

Takovým milým zadostiučiněním je to, když za námi přijde rodina a řekne,  že ta naše péče byla tím nejlepším, co pro svého taťku nebo mamku v té chvíli mohli udělat. A že na nás budou vzpomínat. Přeci jenom jsme spolu nějaký ten čas strávili.

I z tohoto důvodu pořádáme setkání s pozůstalými a zveme k nám rodiny kam jsme jezdili. Je to pro nás povzbuzení a ujištění, že ta naše práce má smysl, že jsme spoustě rodin pomohli v jejich těžkých chvílích  a vlastně nás to motivuje k další práci pomáhat.

S jakými etickými dilematy se v praxi setkáváte?

My nabízíme rady a možnosti. Rozhodnutí je vždycky na pacientovi a rodině, která nás volá na pomoc.

Říkáme pacientům, aby se na rovinu zeptali pana doktorka nebo paní doktorky, co s nimi konkrétně budou dělat. Když pak nebudou chtít v léčbě pokračovat, mohou se domluvit na ukončení.

Pokud rodina i pacient chce a souhlasí s naší péčí za daných podmínek, což i  písemně stvrdíme, vstupujeme společně s rodinou do péče.

Jaké byly Vaše pocity, když jste v únoru 2024 převzala cenu Cicely Saunders od paní Evy Pavlové?

Samozřejmě jsem měla velkou radost, fakt mě to potěšilo. Nikdy mě nenapadlo, že zrovna já tady z těch  našich „kotěhůlek“ dostanu tak krásnou cenu.

Ale jak jsem říkala i v  Praze, není to jenom moje práce. Myslím, že máme bezvadný kolektiv, protože tahle práce není o práci jednotlivce, ale o celém týmu. Jsme dobrá parta a táhneme společně všichni za jeden provaz. To je na tom to důležité, protože prostě kolektiv je základ veškeré naší práce. Můžete mít hodně práce, ale když máte dobrou partu, když si vzájemně pomůžete, podpoříte, dá se to krásně zvládnout.

Ta cena je pro mě i výzvou. Na paliativním poli je ještě hodně práce, a stále je co řešit a otvírají se nové možnosti a kde a v jaké oblasti konkrétně pomoci.

Jak se Vám daří skloubit náročnou práci s osobním životem?

Naučila jsem se to. Musela jsem, protože jsem zjistila, že bych mohla pracovat 24 hodin denně 7 dní v týdnu, práce mě zcela pohltila. Po nějakých letech jsem to začala striktně oddělovat, jinak by to byla úplná destrukce rodiny. Už vím, že musím brzdit. A říkat ne, ale to stále moc neumím.

Jaké rady byste dala studentům ošetřovatelství, kteří se zajímají o kariéru v paliativní péči?

Říkám jim, aby šli  pracovat do nemocnice nasbírat tam zkušenosti. Já jsem začínala po škole na interně v Náchodě. Sice jsem měla vysněnou chirurgii, ale nakonec jsem za to byla ráda, protože z těch zkušeností, co jsem nasbírala, jsem dlouho čerpala.

Když jsem měla někoho zaučovat, vždycky jsem říkala, ať si představí, že v té posteli leží někdo blízký anebo oni sami, co by asi chtěli slyšet. Jak by chtěli aby s nimi bylo komunikováno, jaké postupy by volili. Jinak přistupujete k anonymnímu pacientovi a jinak k sobě a nebo hodně blízkému člověku.

Učila jsem sestřičky, aby pacienta vždy viděly celého i s jeho bolestmi,  psychikou, postojem k nemoci. Že paliativa je o celém člověku a i o jeho rodině. V tom je základní a velký rozdíl od našeho moderního zdravotnictví, kde už je člověk členěn jen na ruku, hlavu, ledviny a tak dále.

Jaké jsou Vaše zájmy mimo práci? Kde hledáte zdroj energie?

Já asi v přírodě, na zahrádce, sbírám kytičky, bylinky; mám ráda muziku, to je pro mě dobrý relax, a ráda jezdím na kole.

Mám v životě jednu velkou výhodu, a to že se dokážu radovat z maličkostí. Nadchnu se i z drobností, jsem optimistická povaha. Takže v tom v tom já beru sílu a vlastně i z víry v Boha.

Co Vás v životě inspiruje? Máte nějaké vzory, které Vás ovlivnily?

Já jsem vždycky všechno dělala tak nějak pocitově, intuitivně, jak jsem cítila, kudy vede cesta. A že ty začátky fakt byly o hledání cesty, jak tu práci dělat. Motorem pro mě byl samotný pacient – zjistit, co potřebuje a snažit se pro něho zajistit to nejlepší. A když jsem viděla, že i doma jde důstojně zemřít a rodina Vám za to poděkuje, začalo mi to dávat smysl, radost z dobře odvedené práce a jistotu, že tudy vede moje cesta.

Jinak profesní vzor jsem měla v pražském mobilním hospici Cesta domů. A na počátku jsem se hodně moc naučila od paní doktorky Jany Svobodové.

Existuje něco, co byste ráda vzkázala lidem, kteří se obávají smrti a umírání?

Smrti se bojí každý, to je přirozené. Strach ze smrti má naprosto každý - někdo větší, někdo menší. Může tam hrát roli víra, smíření, lidská povaha i nemoc.

Důležité je, aby člověk nebyl sám, pokud si to tedy nepřeje. I takové situace jsme zažili. A vůbec nejdůležitější je to, aby lidé věděli, že se  mají, na koho se obrátit, že  jim vždycky někdo pomůže a že smrt může být opravdu důstojná. Smrt už je milosrdná, ale je nutné co nejlépe zrežírovat umírání. Nejen léky, ale i vlídným slovem,  nabízíme jistotu, že na to nebudou sami, že jim vždycky pomůžeme.  

Povzbudivá slova na závěr. Děkujeme za ně i za milý rozhovor a přejeme, aby se Vám dařilo v osobním i profesním životě.

Autor: Iva Valerová a redakce PROPRARODIČE